Presbyteriánská pastorka Rachel Srubasová píše o paradoxu, který je podstatou Velkého pátku a třídenního "tridua" Svatého týdne:  

Ježíš předjímal své zatčení, umučení a pohřbení a nazval toto triduum "třemi dny a třemi nocemi ... v srdci země" a přirovnal je k cestě proroka Jonáše "v břiše mořské obludy" (Mt 12,40). Thomas Merton, geniální kontemplativní spisovatel dvacátého století ... také psal o Jonášovi. V knize Jonášovo znamení … Merton řekl: "Bylo to ve chvíli, kdy se Jonáš co nejrychleji vzdaloval od Ninive směrem k Tharsis, když byl vržen přes palubu a spolknut velrybou, která ho odnesla tam, kam chtěl Bůh..... I naše chyby jsou výmluvnější, než si myslíme." [1]

Smysl pro posvátnou ironii, pro výmluvné omyly, po staletí umožňoval křesťanům nazývat pátek Ježíšovy trýznivé popravy "dobrým" (pozn. překladatele: anglicky se Velký pátek nazývá Good Friday - Dobrý pátek). Nejedná se o to, že by se chmurná a nespravedlivá tragédie přikrášlovala. Velký/Dobrý pátek a celý křesťanský život je o přijetí paradoxu. Ježíšovo učení a jeho smrt odhalují posvátné rozpory. Pravda, které se vy i já možná snažíme vyhnout, bolest, které se neradi díváme do tváře, ukazují cestu k našemu osvobození od uhrančivých lží, které udržují naše utrpení. Když vy i já přijmeme Ježíšův základní paradox - že ztratit znamená získat a zemřít znamená žít -, přicházíme k Bohu, který shromažďuje rozbité kousky světa a činí je úplnějšími a krásnějšími, než byly před rozbitím. Bůh integruje všechny roztříštěné duality do celistvosti života, kterou křesťané nazývají věčnou spásou. Je to život, který můžeme žít tady a teď, z milosti a víry. Je to život, ke kterému postní doba vždy směřovala.  

Stejně jako otec Richard považuje Srubasová kříž za "srážku protikladů", která nás vede hlouběji do reality a Boží přítomnosti:  

Po svém oslavném vjezdu do Jeruzaléma (který křesťané slaví na Květnou neděli) Ježíš řekl svým učedníkům: "Přišla hodina, aby byl Syn člověka oslaven. Amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane jen jediným zrnkem; když však odumře, přinese mnoho ovoce" (Jan 12,23-24). Věnujte pozornost tomuto klíčovému jestliže a pochopte: bez osudného pádu nelze žít slavný vzkříšený život.  

Z tohoto božského paradoxu vyplývá, že bez vášně nemůže existovat soucit, žádná citlivá milující laskavost, pokud nejprve nepřijde utrpení. Dokud Bůh nakonec nespraví všechny rozbité části stvoření, přijde utrpení....  

"Poznáte pravdu," řekl Ježíš těm, kdo mu uvěřili, "a pravda vás osvobodí" (Jan 8,32). Svou jasnozřivou upřímností Ježíš odhalil svatou, ironickou celistvost. Popírání bolesti by bolest ještě zesílilo, ale konfrontace s tvrdými fakty života a smrti by lidi zavedla hluboko do reality, jediného místa, kde lze nalézt věčného Boha.  

Presbyterian pastor Rachel Srubas writes of the paradox at the heart of Good Friday and the three-day “triduum” of Holy Week:  

Jesus anticipated his arrest, passion, and entombment, calling this triduum “three days and three nights … in the heart of the earth,” and likening it to the prophet Jonah’s journey “in the belly of the sea monster” (Matthew 12:40). Thomas Merton, the brilliant contemplative writer of the twentieth century … also wrote of Jonah (or as Merton and others have called him, Jonas). In The Sign of Jonas, … Merton said, “It was when Jonas was traveling as fast as he could away from Nineveh, toward Tharsis, that he was thrown overboard and swallowed by a whale who took him where God wanted him to go…. Even our mistakes are eloquent, more than we know.” [1] 

A sense of sacred irony, of eloquent mistakes, has for centuries enabled Christians to call the Friday of Jesus’ tortuous execution “good.” This is not a matter of putting a happy spin on a grisly, unjust tragedy. Good Friday, and all Christian life, is about embracing paradox. Jesus’ teachings and his death reveal sacred contradictions. The truth that you and I may try to avoid, the pain we’re loath to face, point the way toward our freedom from captivating lies that perpetuate our suffering. When you and I embrace Jesus’ essential paradox—that to lose is to gain and to die is to live—we come to God, who gathers up the broken pieces of the world and makes them more complete and beautiful than they were before they broke. God integrates all fractious dualities into the wholeness of life that Christians call eternal salvation. It’s a life we get to live here and now, by grace and faith. It’s the life toward which Lent has always pointed.  

Like Father Richard, Srubas considers the cross a “collision of opposites” that leads us deeper into reality and the presence of God:  

Following his jubilant entry into Jerusalem (which Christians celebrate on Palm Sunday), Jesus told his disciples, “The hour has come for the Son of Man to be glorified. Very truly, I tell you, unless a grain of wheat falls into the earth and dies, it remains just a single grain; but if it dies, it bears much fruit” (John 12:23b–24). Pay attention to that pivotal unless and understand: without the fatal fall, no glorious resurrected life can be lived.  

From this divine paradox, it follows that there can be no compassion without passion, no responsive loving-kindness unless there first comes suffering. Until God ultimately mends all of creation’s broken pieces, there will come suffering.…  

“You will know the truth,” Jesus said to those who trusted him, “and the truth will make you free” (John 8:32). By his clear-eyed honesty, Jesus revealed holy, ironic wholeness. Denying pain would intensify it but facing hard facts of life and death would lead people deep into reality, the only place where God eternal can be found.