Ve Svatém týdnu víme, že vzkříšení a naděje jsou na cestě, ale ne dříve, než budeme spolu s Ježíšem čelit zoufalství ze zrady, opuštění a smrti. Bratr Jan z Taizé přirovnává Ježíšovo utrpení k Jonášově zkušenosti s mořskou hlubinou:  

Ježíš je přiveden na nejnižší místo, na to místo, kde se vše milující Bůh zdá nekonečně vzdálený. Vstupuje do vesmíru naprosté samoty, nesmyslnosti a roztříštěnosti. Stejně jako proroka Jonáše ho zachvátí chaos: "Vrhl jsi mě do hlubiny, do nitra moře, a obklopila mě povodeň; všechny tvé vlny a vlnobití mě potopily ... Vody se nade mnou zavřely, hlubina mě pohltila" (Jonáš 2,3.5; Mt 12,39-40).

Znamená to, že naděje jednou provždy pohasla? Je Ježíšovo poslání neúspěšné? [1] 

Pro emeritní profesorku CAC Cynthii Bourgeaultovou odhaluje Ježíšovo nadšení moudrost, která nám umožňuje "obrátit směr" od zoufalství k posílení v našich vlastních životech: 

Umučení je ve skutečnosti tajemstvím všech tajemství, srdcem křesťanské zkušenosti víry. Slovem "umučení" zde myslíme události, které ukončují Ježíšův pozemský život: jeho zradu, soud, popravu na kříži a smrt....  

Na něm bylo založeno tolik špatné, manipulativní a vinu vyvolávající teologie, že je na místě se ptát, zda je nějaká naděje začít znovu. Věřím, že moudrost tuto možnost otevírá. Klíč spočívá v ... čtení Ježíšova života jako svátosti: posvátného tajemství, jehož skutečným účelem není vzbudit empatii, ale vytvořit zmocnění. Jinými slovy, Ježíšovi nejde nijak zvlášť o to, aby zvýšil vaši vinu nebo oddanost, ale spíše o to, aby prohloubil vaši osobní schopnost uskutečnit přechod k jednotnému životu.... 

[Ježíš] jistě velmi intenzivně prožíval těžké zkoušky zrady, opuštění, bezdomovectví a smrti. Muselo to tak být? Pokud zde skutečně byl s božským posláním, zdá se, že mu mohla být dána snazší kariérní cesta: velekněz, politický vůdce, Mesiáš, kterého od něj lidé očekávali, že bude.... Žádná z těchto příležitostí se však nenaplnila. Proč ne? Protože cesta, po které šel, je přesně ta, která by nejplněji uvolnila proměňující sílu jeho učení. Vymodeloval a zároveň posvětil ucho jehly [DM tým: nebo břicho velryby], kterým musí každý z nás osobně projít, aby zde podle jeho učení uskutečnil "jedinou nutnou věc": zemřít sám sobě. Nemluvím samozřejmě o doslovném ukřižování, ale mluvím o doslovném položení našeho "života", alespoň tak, jak ho obvykle rozeznáváme. Naším jediným skutečně zásadním lidským úkolem je zde, jak učí Ježíš, přerůst pudy přežití zvířecího mozku a egoistického operačního systému do kenotické radosti a velkorysosti plné lidské osobnosti. Jeho posláním bylo ukázat nám, jak toho dosáhnout. [2]  

In Holy Week, we know that resurrection and hope are on their way, but not before we face with Jesus the despair of betrayal, abandonment, and death. Brother John of Taizé compares Jesus’ passion to Jonah’s experience of the deep sea:  

Jesus is brought to the lowest place, that place where the all-loving God seems infinitely distant. He enters a universe of utter solitude, meaninglessness, and fragmentation. Like the prophet Jonah, he is overwhelmed by chaos: “You cast me into the deep, into the heart of the sea, and the flood surrounded me; all your billows and waves have submerged me … The waters closed over me; the deep engulfed me” (Jonah 2:3, 5; Matthew 12:39–40).  

Does this mean that hope has been extinguished once and for all? Is the mission of Jesus a failure? [1] 

For CAC faculty emerita Cynthia Bourgeault, the passion of Jesus reveals a wisdom that enables us to “turn the tide” from despair to empowerment in our own lives: 

The passion is really the mystery of all mysteries, the heart of the Christian faith experience. By the word “passion” here we mean the events which end Jesus’s earthly life: his betrayal, trial, execution on a cross, and death.…  

So much bad, manipulative, guilt-inducing theology has been based on it that it’s fair to wonder whether there is any hope of starting afresh. I believe wisdom does open up that possibility. The key lies in … reading Jesus’s life as a sacrament: a sacred mystery whose real purpose is not to arouse empathy but to create empowerment. In other words, Jesus is not particularly interested in increasing either your guilt or your devotion, but rather, in deepening your personal capacity to make the passage into unitive life…. 

[Jesus] certainly lived in a very intense way the ordeals of betrayal, abandonment, homelessness, and death. Did it have to be like that? If he were indeed here on a divine mission, it would seem that he could have been given an easier career path: chief priest, political leader, the Messiah that people expected him to be…. But none of these opportunities materialized. Why not? Because the path he did walk is precisely the one that would most fully unleash the transformative power of his teaching. It both modeled and consecrated the eye of the needle [DM team: or the belly of the whale] that each one of us must personally pass through in order to accomplish the “one thing necessary” here, according to his teaching: to die to self. I am not talking about literal crucifixion, of course, but I am talking about the literal laying down of our “life,” at least as we usually recognize it. Our only truly essential human task here, Jesus teaches, is to grow beyond the survival instincts of the animal brain and egoic operating system into the kenotic joy and generosity of full human personhood. His mission was to show us how to do this. [2]