Richard Rohr a učitel CAC James Finley hovoří o tom, proč je příběh o Jonášovi proměnil:  

Richard: Tento příběh mě prostě pronásleduje. Je pravdivý na pětapadesáti úrovních. Útěk před Bohem navzdory sobě samému, vržení do břicha šelmy a objevení Boha. Je to nás všech, je to každý člověk. Opět se tu objevuje téma příchodu k Bohu tím, že to děláme špatně, ne tím, že to děláme správně. Léta jsem sbíral všechny možné obrázky Jonáše v břiše velryby. Je úžasné, kolik jich je. A co ty, Jime?   

Jim: Na [příběhu o Jonášovi] mě zaráží něco, co je na samém konci. Je to ten neochotný prorok, který vydává svědectví a celé Ninive následuje jeho poselství. A on vystoupí na horu, protože si prošel všemi těmi problémy, když ho spolkla velryba a tak dále, a sedí tam a čeká, až Bůh začne dštít oheň z nebe, a Bůh to neudělá. Vyroste keř, který Jonáše chrání před sluncem, a přiletí červ a keř zabije. A Jonáš si Bohu stěžuje, že slunce je tak horké, že keř zemřel. Bůh říká: "Jonáši, ty se zlobíš, protože červ sežral keř, a přitom chceš, abych zabil všechny ty lidi, kteří jsou mými dětmi." Jonáš se zlobí, že keř sežral červ. Jeden z překladů Jonáše říká: "Copak mě neznáš, Jonáši, že jsem milosrdenství v milosrdenství v milosrdenství?" Jonáš se ptá: "Cožpak mě neznáš, Jonáši? Ten konec se mi moc líbí: Bůh je milosrdný. [1] 

Dominikánský kněz a básník Paul Murray se zamýšlí nad tím, že Jonášova cesta proměny je cestou, kterou musí projít každý z nás:  

Naše vlastní mysl a srdce se Jonášovi podobají více, než si chceme připustit. A proto stejně jako Jonáš potřebujeme být v duchovním životě šokováni a otřeseni z určitých ustálených způsobů myšlení a cítění. Potřebujeme začít poznávat Boha na místech, kde bychom možná nikdy předtím netušili [Boží] přítomnost, a to nejen ve velkoměstě nebo na místech našich nepřátel, ale také v mnoha zdánlivě banálních a bizarních okolnostech našeho života.  

Ale abychom se tuto lekci naučili, skutečně naučili, musíme podobně jako Jonáš projít milostí a tajemstvím zmatení. Samozřejmě potřebujeme i mnoho dalších milostí - například milost klidného sezení, milost meditace a milost a energii k práci pro mír a k boji za spravedlnost. Ale někdy teprve uprostřed "bouře", v srdci bouře okolností, které nemůžeme ovlivnit, si konečně uvědomíme něco z úžasného Božího tajemství a také si uvědomíme, jak daleko za vším, co si dokážeme představit nebo v co můžeme doufat, jsou [Boží] plány jak s námi, tak s celým světem. [2]  

Richard Rohr and CAC teacher James Finley discuss why the Jonah story has been transformational for them:  

Richard: I’m just haunted by this story. It’s true on fifty-five levels. Running from God in spite of yourself, being thrown in the belly of the beast and discovering God. It’s all of us, it’s every person. Here again is the theme of coming to God by doing it wrong, not by doing it right. For years, I collected every image of Jonah in the belly of the whale that I could. It’s amazing how many there are. How about you, Jim?  

Jim: Something that strikes me about [the Jonah story] is at the very end. He’s this reluctant prophet, and he bears witness, and all of Nineveh follows his message. And he goes up on a mountain because he went through all this trouble being swallowed by a whale and so on, and he’s sitting there waiting for God to rain fire from heaven, and God doesn’t do it. A bush comes up and grows over Jonah to shelter him from the sun and a worm comes and kills the bush. And Jonah complains to God that the sun’s so hot, that the bush died. God says, “Jonah, you’re angry because the worm ate the bush and yet you want me to kill all these people who are my children.” One translation of Jonah says, “Don’t you know me, Jonah, that I’m mercy within mercy within mercy?” I love that ending: God the all-merciful. [1] 

Dominican priest and poet Paul Murray considers how Jonah’s journey of transformation is one that all of us must undergo:  

Our own minds and hearts are more like Jonah’s than we care to admit. And that is why like Jonah we need, in the spiritual life, to be shocked and shaken out of certain fixed ways of thinking and feeling. We need to begin to recognise God in places where we would never, perhaps, have suspected [God’s] presence before, and not only in the big city or in the places of our enemies, but also in the many seemingly banal and bizarre circumstances of our lives.  

But to learn this lesson, really to learn it, we need, like Jonah, to undergo the grace and mystery of bewilderment. Of course, we need many other graces as well—for example, the grace to sit still, the grace to meditate, and the grace and the energy to work for peace and to fight for justice. But, sometimes, it is only in the midst of the “tempest,” in the heart of a storm of circumstances which we can’t control, that we come finally to realise something of the wonderful mystery of God, and realise also how far beyond anything we can imagine or hope for are [God’s] plans both for ourselves and for the entire world. [2]