Podívejte se (odkaz je v anglické verzi), jak Richard Rohr hovoří o proroku Jonášovi, Ježíši a univerzálním vzoru života skrze smrt.

Ježíš řekl: "Nebude dáno jiné znamení než znamení Jonášovo". Matouš 12,39 

Otec Richard se zamýšlí nad tím, co měl Ježíš na mysli, když slíbil "Jonášovo znamení": 

Tato silná Ježíšova jednovětá věta působí poněkud úžasně a do značné míry neslyšně. Dokonce říká, že je to "zlá doba", která chce něco jiného než prosté znamení proroka Jonáše. Říká, že je to "jediné znamení", které dá.  

To je skutečně neuspokojivé. Není to totiž vůbec znamení, ale spíše antiznamení. Vyžaduje, abychom se pustili do břicha temnoty, než poznáme, co je podstatné. Trvá na tom, že duchovní cesta je spíše vzdáním se kontroly než jejím převzetím. Možná dokonce říká, že druzí nás často hodí přes palubu a že na správný břeh se dostaneme spíše díky Boží milosti než díky správnému jednání z naší strany. Je to zjevně velmi znepokojivé a neuspokojivé znamení.  

Víra je právě nicnedělání. Není to nic, co bychom mohli dokázat, abychom měli pravdu, nebo co bychom mohli použít k tomu, abychom se dostali někam jinam. Chceme-li v něco věřit (a tím musíme začít všichni), měli bychom jako křesťané začít nejlépe s jasným základem, identitou a hranicemi. Ale to ještě není víra! To je pouze zajištění základů pro náš osobní skokanský můstek. 

Víra je skok do vody, nyní již s prožitou zkušeností, že existuje Jeden, který nás může a chce zachytit -a dovést nás tam, kam potřebujeme. Náboženství je v jistém smyslu nezbytným fenoménem první poloviny života. Víra je mnohem více možná v druhé polovině života, ne nutně chronologicky, ale vždy duchovně. Abychom parafrázovali dánského filozofa Sørena Kierkegaarda (1813-1855): "Život je třeba prožít dopředu, ale pochopit ho lze jen pozpátku." V tomto smyslu je třeba se snažit o to, aby se život stal skutečností. [1] Jonáš věděl, co Bůh dělá a jak to dělá a jak je správný - až po tom, co se vynořil z břicha velryby. Dokud nejprve nevydržel cestu, temnotu, vyplivnutí na pravý břeh - a to vše navzdory svému nejlepšímu úsilí právě těmto věcem se vyhnout -, nemá Jonáš vůbec žádné poselství. Jonáš je skutečně symbolem proměny. Pro Ježíše byl Jonášův příběh nepochybně inspirativní, protože téměř dokonale popisoval to, co se dělo jemu. [2] 

Velká část mé dřívější práce s lidmi a spiritualitou spočívala v tom, že jsem je učil, jak důvěřovat svému času v břiše velryby, jak tam zůstat, aniž by to potřebovali napravovat, ovládat nebo dokonce plně chápat, a čekat, až je Bůh vyplivne na nový břeh. Říká se tomu "liminální prostor" a já věřím, že veškerá hloubková transformace se odehrává uvnitř liminálního prostoru. Příliš rychlé doufání znamená doufat ve špatnou věc. Břicho velryby je velkým učebním prostorem, a tak není divu, že Ježíš řekl, že je to jediné znamení, které hodlá dát (Lk 11,30). [3] 

Watch Richard Rohr speak about the prophet Jonah, Jesus, and the universal pattern of life through death.

Jesus said, “No sign will be given except the sign of Jonah.” —Matthew 12:39 

Father Richard considers what Jesus meant when he promised “the sign of Jonah”: 

This strong one-liner of Jesus feels rather amazing and largely unheard. He even says it is an “evil age” that wants anything other than the simple sign of the prophet Jonah. He says it is the “only sign” that he will give.  

This is indeed unsatisfying. For it is not a sign at all, but more an anti-sign. It demands that we release ourselves into the belly of darkness before we can know what is essential. It insists that the spiritual journey is more like giving up control than taking control. It might even be saying that others will often throw us overboard, and that we get to the right shore by God’s grace more than right action on our part. It is clearly a very disturbing and unsatisfying sign.  

Faith is precisely no-thing. It is nothing we can prove in order to be right, or use to get anywhere else. If we want something to believe in (which is where we all must start), we had best begin as Christians with clear ground, identity, and boundaries. But that is not yet faith! That is merely securing the foundations for our own personal diving board. 

Faith is the leap into the water, now with the lived experience that there is One who can and will catch us—and lead us where we need to go. Religion, in some sense, is a necessary first half of life phenomenon. Faith is much more possible in the second half of life, not necessarily chronologically but always spiritually. To paraphrase Danish philosopher Søren Kierkegaard (1813–1855), “Life must be lived forward, but it can only be understood backward.” [1] Jonah knew what God was doing, and how God does it, and how right God is—only after emerging from the belly of the whale. Until he has first endured the journey, the darkness, the spitting up on the right shore—all in spite of his best efforts to avoid these very things—Jonah has no message whatsoever to give. Jonah is indeed a symbol of transformation. Jesus had found the Jonah story inspiring, no doubt, because it described almost perfectly what was happening to him. [2] 

Much of my earlier work with men and spirituality was teaching them how to trust their time in the belly of the whale, how to stay there without needing to fix, to control, or even to fully understand it, and to wait until God spit them up on a new shore. It is called “liminal space,” and I believe all in-depth transformation takes place inside of liminal space. To hope too quickly is to hope for the wrong thing. The belly of the whale is the great teaching space, and thus it is no surprise that Jesus said this was the only sign he was going to give (Luke 11:30). [3]