Jakmile byl v dětství zneužit svým otcem a později knězem, kterému důvěřoval, učitel CAC James Finley se podělil o to, jak svou bezmoc přivedl k Ježíši: 

Nějakým zvláštním způsobem, který jsem nedokázal pochopit, se mi zdálo, že stejně jako mě moje pasivita traumaticky spojila s otcem, tak mě moje pasivita traumaticky spojila s knězem.  

Bylo to uprostřed této cesty do nikam, kdy jsem začal vnímat, že mě Bůh vyzývá, abych se vzdal snahy překonat svůj strach a místo toho přinesl své pocity strachu a studu Ježíši....  

Pociťovaná potřeba modlit se tímto způsobem mě vedla k tomu, že jsem si jako v nějakém bdělém snu představoval, že jsem sám za měsíční noci v zahradě, kam podle evangelií chodil Ježíš trávit celé noci o samotě v modlitbě. V duchu jsem viděl a cítil, jak se tu a tam hledám, jak hledám Ježíše, abych se s ním mohl podělit o to, jak jsem bezmocný, abych byl věrný tomu, kým jsem cítil, že mě volá být....  

Potom jsem se najednou rozhlédl sem a tam a uviděl jsem Ježíše, jak sedí sám v měsíčním světle na okraji mýtiny. Přešel jsem mýtinu a poklekl u jeho nohou. Cítil jsem jeho ruku na svém rameni, když jsem se k němu naklonil, abych mu zašeptal do ucha a odhalil břemena své slabosti a strachu, které se zakládají na studu.  

Když jsem ze sebe vylil vše, co bylo mé zraněné a bolavé srdce pohnuto a schopno vyslovit, Ježíš si mě přitáhl k sobě a zašeptal mi do ucha tři slova, která mě osvobodila, slova, která ve mně dodnes doznívají. Slyšel jsem ho šeptat: "Miluji tě!"   

Otřesen a ohromen tím, že jsem byl tak nevysvětlitelně milován, mi duch ve mně dal najevo, co jsme oba s Ježíšem čekali, až mi řekne. Naklonil jsem se tedy blíž a zašeptal Ježíšovi své tajné "Miluji tě". A v tom okamžiku mezi námi došlo k uvědomění, že tato záležitost je jednou provždy vyřešena. Věc spočívala v tom, že dobrá zpráva o Boží lásce k nám se nikdy neměří naší schopností být věrní tomu, kým víme, že nás Bůh ve svém srdci volá být. Jediným měřítkem Boží lásky k nám je totiž nezměrný prostor Boží milosrdné lásky, která nás prostupuje a bere si nás k sobě uprostřed našich kolísavých a bludných cest.  

Jim nám nabízí tuto modlitbu a požehnání:  

Kéž se každý z nás ve chvílích, kdy se vše zdá ztracené, naučí, že naše neznámé zítřky přinesou ještě více nebezpečí, z nichž vzejdou ještě více nepředvídatelných požehnání. A že naše prozřetelnostní cesta všemi těmito zkušenostmi je neustálou generální zkouškou na naši blížící se smrt, v níž se náš úplný zánik otevře našemu věčnému naplnění a osvobození.  

Having been abused by both his father during childhood and later by a priest he trusted, CAC teacher James Finley shares how he brought his powerlessness to Jesus: 

In some strange way I could not understand, it seemed that just as my passivity traumatically bonded me to my father, so, too, my passivity traumatically bonded me to the priest.  

It was in the midst of this road to nowhere that I began to sense that God was inviting me to give up trying to overcome my fear and to instead bring my feelings of fear and shame to Jesus.…  

The felt need to pray in this way led me to imagine, as in a kind of waking dream, that I was alone on a moonlit night in the garden where the Gospels tell us Jesus would go to spend whole nights alone in prayer. In my mind’s eye I could see and feel myself searching here and there, looking for Jesus so that I might share with him how powerless I was to be true to who I sensed he was calling me to be.…  

Then suddenly, looking this way and that, I saw Jesus sitting alone in the moonlight at the edge of a clearing. I walked across the clearing and knelt at his feet. I could feel his hand on my shoulder as I leaned in close to whisper in his ear, revealing the burdens of my shame-based weakness and fear.  

Having poured out all that my wounded and hurting heart was moved and able to say, Jesus drew me in close and whispered in my ear three words that set me free, words that still echo inside me to this day. I heard him whisper: “I love you!”  

Dazed and amazed in being so unexplainably loved, the spirit within me let me know what both Jesus and I were waiting to hear me say. So I leaned in close and whispered my secret “I love you” to Jesus. And there in that instant there was the realization between us that the matter was settled once and for all. The matter being that the good news of God’s love for us is never measured by our ability to be true to who we know in our heart God is calling us to be. For the sole measure of God’s love for us is the measureless expanse of God’s merciful love, permeating us and taking us to itself in the midst of our faltering and wayward ways.  

Jim offers this prayer and blessing for us:  

May each of us learn in moments when everything seems lost that our unknown tomorrows will bring yet more perils from which will arise yet more unforeseeable blessings. And that our providential journey through all these experiences is an ongoing dress rehearsal for our approaching death, in which our utter demise will open out upon our eternal fulfillment and liberation.