Spisovatelka Anne Lamottová popisuje svou překvapivou konverzi ke křesťanství v době, kdy byla závislá na drogách a alkoholu:  

Když jsem se vrátila do kostela, měla jsem takovou kocovinu, že jsem se nedokázala postavit k písním..... Poslední píseň byla tak hluboká, syrová a čistá, že jsem jí nemohla uniknout. Bylo to, jako by ti lidé mezi tóny zpívali, plakali a radovali se zároveň, a já cítil, jako by mě jejich hlasy nebo něco kolébalo ve svém lůně, drželo mě jako vyděšené dítě, a já se tomu pocitu otevřel - a on mě zaplavil.  

Začal jsem plakat a odešel jsem ještě před požehnáním, doběhl jsem domů a ... šel jsem po molu kolem desítek květin v květináčích, pod oblohou modrou jako jeden z božích snů, otevřel jsem dveře svého hausbótu, chvíli jsem tam stál, pak jsem svěsil hlavu a řekl: "[Zapomeň] na to: Končím." Dlouze jsem se nadechl a nahlas řekl: "Dobře. Můžeš jít dál."  

Takže tohle byl můj krásný okamžik obrácení. 

A tady v prachu a špíně, O tady 

Zjevují se lilie jeho lásky. [1] 

Lamott se zamýšlí nad modlitbou z místa zoufalství a odevzdanosti:  

Modlitba ... začíná tím, že se zastavíme na místě, nebo když se opřeme zády o zeď, nebo když jdeme pod vlny, nebo když jsme prostě tak nemocní a unavení z toho, že jsme fyzicky nemocní a unavení, že se vzdáme, nebo alespoň konečně přestaneme utíkat a konečně k něčemu kráčíme nebo se ploužíme či plazíme. Nebo možná jen zázračně mírně povolíme sevření.  

Modlitba je rozhovor s něčím nebo s něčím, s čím hledáme spojení, i když jsme zatrpklí nebo šílení nebo zlomení. (Ve skutečnosti jsou to pravděpodobně ty nejlepší možné podmínky, za kterých se lze modlit). Modlitba je riskování, že navzdory všem předpokladům a minulým dějinám jsme milováni a vyvoleni a nemusíme se dát dohromady, než se objevíme. Opak může být pravdou: Může se stát, že se dáme dohromady až poté, co se objevíme v tak mizerném stavu....  

Moje přesvědčení je, že když říkáte pravdu, jste blízko Bohu. Když Bohu řekneš: "Jsem vyčerpaný a deprimovaný až za hrob, vůbec se mi teď nelíbíš a od většiny lidí, kteří v Tebe věří, se odvracím," může to být to nejupřímnější, co jsi kdy řekl. Kdybyste mi řekli, že jste Bohu řekli: "Je to všechno beznadějné a nemám ani ponětí, jestli existuješ, ale potřeboval bych pomocnou ruku," skoro by mi to vehnalo slzy do očí, slzy hrdosti na vás, na odvahu, kterou je třeba mít, abyste byli skuteční - opravdu skuteční. Chtěla bych si vedle tebe sednout ke stolu.  

Takže modlitba je naše někdy skutečné já, které se snaží komunikovat se Skutečností, s Pravdou, se Světlem. [2] 

Writer Anne Lamott chronicles her surprising conversion to Christianity while addicted to drugs and alcohol:  

When I went back to church, I was so hungover that I couldn’t stand up for the songs…. The last song was so deep and raw and pure that I could not escape. It was as if the people were singing in between the notes, weeping and joyful at the same time, and I felt like their voices or something was rocking me in its bosom, holding me like a scared kid, and I opened up to that feeling—and it washed over me.  

I began to cry and left before the benediction, and I raced home and … walked down the dock past dozens of potted flowers, under a sky as blue as one of God’s own dreams, and I opened the door to my houseboat, and I stood there a minute, and then I hung my head and said, “[Forget] it: I quit.” I took a long deep breath and said out loud, “All right. You can come in.”  

So this was my beautiful moment of conversion. 

And here in dust and dirt, O here 

The lilies of his love appear. [1] 

Lamott reflects on praying from the place of desperation and surrender:  

Prayer … begins with stopping in our tracks, or with our backs against the wall, or when we are going under the waves, or when we are just so sick and tired of being physically sick and tired that we surrender, or at least we finally stop running away and at long last walk or lurch or crawl toward something. Or maybe, miraculously, we just release our grip slightly.  

Prayer is talking to something or anything with which we seek union, even if we are bitter or insane or broken. (In fact, these are probably the best possible conditions under which to pray.) Prayer is taking a chance that against all odds and past history, we are loved and chosen, and do not have to get it together before we show up. The opposite may be true: We may not be able to get it together until after we show up in such miserable shape….  

My belief is that when you’re telling the truth, you’re close to God. If you say to God, “I am exhausted and depressed beyond words, and I don’t like You at all right now, and I recoil from most people who believe in You,” that might be the most honest thing you’ve ever said. If you told me you had said to God, “It is all hopeless, and I don’t have a clue if You exist, but I could use a hand,” it would almost bring tears to my eyes, tears of pride in you, for the courage it takes to get real—really real. It would make me want to sit next to you at the dinner table.  

So prayer is our sometimes real selves trying to communicate with the Real, with Truth, with the Light. [2]