Otec Richard popisuje Timoteje, oddaného mladého učedníka svatého Pavla, jako příklad začátečnické mysli, která nás činí přístupnými Bohu i plodnému vztahu s druhými lidmi:  

Pavlovy dopisy působí na Timoteje velmi pozitivním dojmem jako na člověka, kterého lze naučit být vůdcem. Co mu dalo tak mladému tak učenlivého ducha?  

Timoteus je někdy popisován jako bázlivý nebo plachý, a možná se jen bál, že se bude mýlit, nebo se bál, že nebude oblíbený, nebo se prostě bál sám sebe, jako se bojí mnozí z nás. Pokud je to pravda, udělal z toho ctnost. Jeho strach se zřejmě proměnil v to, čemu říkáme "začátečnictví", což je to, co milost vždycky dělá - proměňuje naše neřesti v jiný způsob, jak milovat Boží skutečnost a sloužit jí. To, co začíná jako bázlivost, se stává pokorou, otevřeností a učenlivostí. Je to onen trvalý smysl pro otevřenost a pokoru, který se neuzavírá z důvodu neúspěchu, faktů nebo cynického stáří. Žádá o dobrou radu a naslouchá jí. Vytváří a oceňuje tým před velkolepostí a kariérou, kterou si sám udělal. Timotejovo intenzivní vědomí, že to nemůže udělat, mu vlastně dává jistotu, že to Bůh dělá. Jeho zdravé pochybnosti o sobě samém mu umožňují důvěřovat a obdivovat druhého. To není špatná metamorfóza strachu.  

První část jména Timoteus by se dala přeložit jako "plný úžasu" nebo "udivený". S tím se setkáváme téměř ve všech popisech autentického náboženského setkání. Každá biblická teofanie od Mojžíše po Marii hovoří o tom, že příjemce je v tomto smyslu "vyděšený", vědomý si své vlastní konečnosti a neschopnosti přijmout to, co se děje. Slovo od Boha je však vždy opačné: "Neboj se." "Neztrácejte čas kladením si otázek o své důstojnosti," říká Bůh, zdá se. "Nezajímá mě důstojnost (myslete na inteligenci, vědění, čistotu), ale připravenost a vnímavost." To je pro Boha důležité. Být udivený znamená připustit rozlišování, trpět vlastní malostí, a přesto se postavit pod milost. "Shlédne na mě v mé nepatrnosti a všechna pokolení mě budou nazývat blahoslavenou," říká Maria (Lk 1,48). To jsou ti vyvolení, kteří nikdy nejsou stejní jako ti hodní. Ano, mnozí jsou povoláni. Ve skutečnosti jsou povoláni všichni. Ale jen málokdo se nechá vyvolit (Mt 22,14). Raději by byli "hodní".  

Timoteus měl onu vytrvalou a vzácnou mysl začátečníka a možná to byla zpočátku dokonce jeho slabost či neřest, když se projevovala jako bázlivost, ale v jistém smyslu ji vrátil jako ctnost příliš sebevědomému Pavlovi, který nakonec poznal, že "právě když byl slabý, byl silný" (2 Kor 12,10). Tato stále znovu objevovaná mysl začátečníka, která je smrtelnou zranitelností před skutečností, udržovala každého z nich věčně rostoucího a věčně mladého. Vzájemně se udržovali v kontaktu se vzorem, který byl velmi starý a nekonečně plodný - zranitelným vzorem vesmíru, který jako by vždy začínal znovu.  

Father Richard describes Timothy, Saint Paul’s devoted young disciple, as an exemplar of the beginner’s mind, which makes us both available to God and to generative relationship with others:  

The letters of Paul give a very positive impression of Timothy as a man who could be taught to be a leader. What gave him such a teachable spirit so young?  

Timothy is sometimes described as fearful or timid, and maybe he was just afraid of being wrong or afraid of not being liked or just afraid of himself, as many of us are. If that is true, he made a virtue out of it. His fear was seemingly transmuted into what we call “beginner’s mind,” which is what grace always does—it turns our vices into another way to love and serve God’s reality. What starts as timidity becomes humility and openness and teachability. It is that enduring sense of openness and humility that does not close down by reason of failure, facts, or cynical old age. It asks for and listens to good advice. It creates and values team over grandstanding and self-made careers. In fact, Timothy’s intense knowledge that he cannot do it gives him the certainty that God is doing it. His healthy self-doubt allows him to trust and admire another. Not a bad metamorphosis for fear.  

The first part of the name Timothy could be translated “awe-filled” or “wonderstruck.” We see this in almost all descriptions of authentic religious encounter. Every biblical theophany from Moses to Mary speaks of the recipient as being “afraid” in this sense, aware of their own finiteness and incapacity to receive what is happening. Yet the word from God is invariably the opposite: “Do not be afraid.” “Don’t waste time asking questions of worthiness,” God seems to say. “I am not concerned about worthiness (think intelligence, knowledge, purity) but about readiness and receptivity.” To be wonderstruck is to allow the distinction, to suffer one’s own littleness, and to stand under the mercy anyway. “He looks upon me in my lowliness, and all generations shall call me blessed,” Mary says (Luke 1:48). These are the chosen, who are never the same as the worthy. Yes, many are called. In fact, all are called. But very few allow themselves to be chosen (Matthew 22:14). They would rather be “worthy.”  

Timothy had that enduring and rare beginner’s mind, and maybe in the beginning it was even his weakness or vice when it manifested as timidity, but in a certain sense he gave it back as a virtue to the overly self-assured Paul, who finally learned that “it was when he was weak that he was strong” (2 Corinthians 12:10). This ever-rediscovered beginner’s mind, which is a deathlike vulnerability before reality, kept each of them forever growing and forever young. They kept each other in contact with a pattern that was very old and endlessly fruitful—the vulnerable pattern of the universe, which is always, it seems, beginning anew.