Otec Richard popisuje, jak nás začátečnická mysl otevírá úžasu, údivu a skutečné přítomnosti s Bohem i ostatními:  

Dovolte mi, abych se to pokusil shrnout a popsat tímto způsobem. Mysl začátečníka je připravenost být stále v úžasu, být stále nadšený. Vidíme to u dětí a u lidí, kteří vše nefiltrují přes mozek. Mysl začátečníka je mysl člověka předtím, než nás životní bolesti přiměly k opatrnosti a sebeobraně. Stále můžeme být nadšení, stále můžeme být v úžasu, stále můžeme očekávat, že zítřek bude jiný než dnešek. Většinou je mysl začátečníka někdo, kdo ještě nemá v své mysli. To je ta svoboda. Stále mohou prožívat nahé bytí bez filtrování skrze mentální kategorie. K tomu to spěje. A myslím, že tito lidé jsou schopni toho, co by katolíci nazvali "skutečnou přítomností". Přítomnost nelze definovat. Přítomnost lze pouze prožívat. Snažili jsme se definovat eucharistii, jak byl Ježíš v chlebu a víně, a rozdělili jsme církve kvůli těmto mentálním kategoriím. Ale jediní lidé, kteří mohou zažít "skutečnou přítomnost", jsou ti, kteří jsou zranitelní a nemají žádné hranice ega, které by museli bránit. [1] 

Autor Cole Arthur Riley identifikuje svobodu, kterou máme k dispozici, když se vrátíme k dětské bázni a úžasu: 

Děti jsou stvořeny z úžasu. Máme se od nich co učit, ale málokdy se o to snažíme. Když se setkáme s dětskou svobodou, můžeme si vybrat, zda se budeme podílet na jejich osvobození, nebo v nás svoboda poroste a budeme k ní cítit odpor. Slova dětský a mladistvý se stávají hanlivými, protože se začínáme příliš zabývat vážnými věcmi. Je to předstíraná nadřazenost. Tragédií je, že jak se vzdalujeme od rozkoše mládí, jsme stále více náchylní k rozčarování. Úžas a krása nejsou přesným lékem na rozčarování, ale rozhodně mohou odvrátit jeho zoufalství. Znovu získat údiv našeho dětského já, nechat se uchvátit krásou věci, umožňuje dobru zaujmout místo, které je mu v našem vnitřním světě často upíráno.... 

Jak stárneme, "vážnost" se stává simulakrem moudrosti, a dokonce i cti. Ochuzeni o čest, která nám byla v dětství odepřena, se stáváme velmi ochotnými účastníky jakéhosi duchovního zrání, které ctí hluboké a vážné, a to i na úkor prostého a krásného. Cesta k úžasu vlastně není sofistikovanost, intelekt nebo artikulace; jsou to hodiny natažené pozpátku....  

Moji víru drží pohromadě úžas - každý vzdorný závazek k přítomnosti a věnování pozornosti. Nemohu vám s přesností říct, co způsobuje západ slunce, ale mohu vám říct, jak mi ty barvy, rozmazané dohromady, uklidňují hlavu a mění dech. Zemřu s vědomím, že jsem žil víru, která změnila můj dech. Víru, díky níž jsem uvěřil, že vidím vzduch. [2] 

Father Richard describes how a beginner’s mind opens us to awe, wonder, and true presence with God and others:  

Let me try to sum it up and describe it in this way. Beginner’s mind is a readiness to always be in awe, to always be excited. We see it in children and in people who don’t filter everything through the brain. Beginner’s mind is one’s mind before the hurts of life have made us cautious and self-protective. We can still be excited, we can still be in awe, we can still expect tomorrow to be different than today. Mostly, beginner’s mind is someone who’s not in their mind yet. That’s the freedom. They can still experience naked being apart from filtering it through mental categories. That’s what it comes down to. And I think those people are capable of what Catholics would call “Real Presence.” Presence cannot be defined. Presence can only be experienced. We tried to define the Eucharist, how Jesus was in the bread and wine, and we divided churches over these mental categories. But the only people who can experience “Real Presence” are those who are vulnerable and don’t have any ego boundaries to defend. [1] 

Author Cole Arthur Riley identifies the freedom available to us when we return to childlike awe and wonder: 

Children are made of awe. We have much to learn from them, but we seldom aim to. When we encounter the freedom of a child, we can choose to participate in their liberation, or we can grow to resent the freedom in them. The words childish and juvenile are made derogatory as we become overly concerned with the serious. It is a feigned superiority. The tragedy is that as we distance ourselves from the delight of our youth, we become increasingly prone to disillusionment. Wonder and beauty are not precise cures for disillusionment, but they certainly can stave off the despair of it. To reclaim the awe of our child-selves, to allow ourselves to be taken by the beauty of a thing, allows goodness to take up the space it’s often denied in our interior worlds…. 

As we grow older, the “serious” becomes a simulacrum for wisdom and even honor. Impoverished by the honor withheld from us in childhood, we become very willing participants in a kind of spiritual maturation that honors the profound and grave, even at the expense of the simple and beautiful. In fact, the path to wonder is not sophistication or intellect or articulation; it is a clock wound backward….  

My faith is held together by wonder—by every defiant commitment to presence and paying attention. I cannot tell you with precision what makes the sun set, but I can tell you how those colors, blurred together, calm my head and change my breath. I will die knowing I lived a faith that changed my breathing. A faith that made me believe I could see air. [2]