Kontemplativní učitelka Tessa Bielecki zachycuje lásku Terezie z Ávily k Bohu, která se zjevuje skrze stvoření:  

Terezie nás učí, jak prožívat lidské dobrodružství s chutí a nadšením. Byla zamilovaná do všech rozměrů života: do lidí a míst, do hudby, smíchu a oslav, do přírody a její hojnosti.  

Její nadšení vidíme v živých obrazech, které čerpá ze svých zkušeností se zemí. Mluví o slunci, větru a dešti, mracích, křišťálu a padajících kometách, bouřích, hromobití a bleskách. Boha nazývá Sluncem v nitru duše, které vrhá zářivé světlo do všech koutů našeho bytí. Při modlitbě se Terezie ráda dívala na pole a květiny a "četla" si z knihy přírody. Milovala život u vody, s dobrou půdou a zahradami….  

Terezie nás vybízí, abychom při modlitbě zahrnovali přírodu, protože příroda nás probouzí a připomíná nám Stvořitele. Nemůže zadržet svou chválu a oslavuje Boha jako Pána světa a Krásu převyšující všechny ostatní krásy. "Kdo by mohl vyjevit vznešenost, s jakou se zjevuješ!" volá v jedné ze svých spontánních modliteb. "Ó můj Bože, Bože, Bože, původce všeho stvoření! A co je to za stvoření, když Ty, Pane, toužíš stvořit další? Ty jsi všemohoucí, Tvá díla jsou nepochopitelná."  

Když máme s modlitbou potíže, doporučuje Terezie obrátit se k přírodě: "Jděte na nějaké místo, odkud je vidět na oblohu, a projděte se trochu nahoru a dolů." Protože Bůh je nekonečný a všudypřítomný, někdy se radujeme z rozjímání o stvoření stejně jako z rozjímání o Božství. Proč se omezovat jen na jedno z tajemství stvoření, když jich je tolik? Terezie zmiňuje tajemství vody, krahujce a drobného mravence. Kterékoli z nich stačí na celou dobu modlitby, která nás ponoří do Božího úžasu a moudrosti. Co by se stalo, kdybychom znali "vlastnosti každé stvořené věci?"   

Bielecki ukazuje, jak Terezie čerpala z přírody, aby popsala cestu duše s Bohem:  

Protože [Terezie] žila v blízkosti země, říkala, že duchovní život je jako včely, které vyrábějí med, bource morušového, který spřádá své kokony, a ryby, které plavou v tekoucím potoce. V závislosti na stupni našeho duchovního růstu můžeme být jako myši, ropuchy nebo hadi, poletující můry, motýli, holubice, divocí koně nebo zranění jeleni. S Boží majestátností se můžeme setkat jako mocný orel nebo řvoucí lev.  

Teresiným oblíbeným obrazem přírody byla voda. Hojně hovoří o tekoucích pramenech, tůních, studánkách a fontánách, řekách, vlnách a moři a nabádá nás, abychom zavlažovali svá srdce vodou Života. Když místo toho zahlcujeme svůj život malichernostmi a nekonečným rozptylováním, vidí nás zabředlé v bažině, jak se snažíme dostat kalnou vodu z louže. 

Teresa také milovala obrazy ohně. Rozděláme-li si oheň v obývacím pokoji nebo v divočině, můžeme spolu s ní přemýšlet o zuřícím požáru, který nás rozněcuje ohněm božské lásky.  

Contemplative teacher Tessa Bielecki captures Teresa of Ávila’s love for God revealed through creation:  

Teresa teaches us how to live the human adventure with zest and enthusiasm. She was in love with every dimension of life: with people and places, music, laughter and celebration, with nature and its abundance.  

We see her enthusiasm in the vibrant imagery she draws from her experience of the earth. She speaks of sun and wind and rain, clouds, crystal, and falling comets, tempests, thunderclaps and lightning. She calls God the Sun in the interior of the soul, casting brilliant light into every corner of our being. When she prayed, Teresa loved to look at fields and flowers, “reading” from the book of nature. She loved to live near water, with good soil and gardens….  

Teresa urges us to embrace nature in our prayer because nature awakens us, reminding us of the Creator. She can’t contain her praise and glorifies God as Lord of the world and Beauty exceeding all other beauties. “Who could make known the majesty with which You reveal Yourself!” she cries out in one of her spontaneous prayers. “O my God, God, God, author of all creation! And what is creation if You, Lord, should desire to create more? You are almighty; Your works are incomprehensible.”  

When we have trouble praying, Teresa recommends that we turn to nature: “Go to some place where you can see the sky, and walk up and down a little.” Since God is infinite and everywhere, sometimes we rejoice as much in meditating on creation as in meditating on the Divine. Why limit ourselves to only one of creation’s mysteries when there are so many? Teresa mentions the mystery of water, the sparrowhawk, and the tiny ant. Any of these is enough for a whole period of prayer, immersing us in the wonder and wisdom of God. What would happen if we knew “the property of every created thing?”  

Bielecki shows how Teresa drew upon nature to describe the soul’s journey with God:  

Since [Teresa] lived close to the earth, she said the spiritual life is like bees making honey, silkworms spinning their cocoons, fish swimming in a running stream. Depending on our stage of spiritual growth, we may be like mice, toads or snakes, flitting moths, butterflies, doves, wild horses or wounded deer. We may encounter God’s majesty as a mighty eagle or a roaring lion.  

Teresa’s favorite nature image was water. She speaks lavishly of flowing springs, pools, wells, and fountains, rivers, waves, and the sea, urging us to irrigate our hearts with the waters of Life. When instead we clog our lives with triviality and endless distraction, she sees us bogged down in a swamp, struggling to get muddy water out of a puddle. 

Teresa also loved fire imagery. If we build a fire in our living room or out in the wilds, we can reflect with her on the raging conflagration which enkindles us with the fire of divine love.