Pro ekumenického vůdce a autora Wese Granberga-Michaelsona je pouť výzvou k vášnivé spiritualitě: 

Poutníci se pohybují dvěma směry současně - směrem ven ke svatému cíli a směrem dovnitř, kde hledají setkání s posvátnem. Dva z nejlepších akademiků zabývajících se poutnictvím, Victor a Edith Turnerovi, to vysvětlují jednou větou: "Poutě lze považovat za extrovertní mystiku, stejně jako je mystika introvertní poutí." [1] Poutě, jak naznačují, nebyly a nejsou procházkou parkem, rovinou nebo horami. Vydáme-li se na takovou cestu, odpoutáme se nejen od své fyzické normality. Tyto nejisté, důvěřivé kroky nás také vyvedou z naší duchovní známosti. Poutník je vyzván nejen k tomu, aby vyšel ze škatulek dogmatických přesvědčení, ale také k tomu, aby se vzdálil od praktik pohodlné spirituality.  

Připomeňme si historicky život rolníků či nevolníků ve středověké Evropě, kteří byli připoutáni ke konkrétním místům - panství a konkrétnímu kusu půdy. Stejně tak byl náboženský život omezen na místní farnost s jejími opakovanými, rutinními praktikami. Když se začaly objevovat možnosti poutí pro široký okruh lidí, jejich cesty je osvobozovaly směrem k neznámým místům, a to s duchovní intenzitou. Poutní místa byla místy, kde se děly zázraky. Kosti svatých byly živé, zjevení Panny Marie vytvořilo raritní prostor. Docházelo k uzdravením, která pokračovala v zázračné povaze těchto míst.  

Když se cesty do Jeruzaléma staly nepřekonatelnými nebo nemožnými, vznikla po celé Evropě četná poutní místa. Přesto ti, kdo se na poutě vydávali, čelili jasným a aktuálním nebezpečím. Vstupovali do liminálního prostoru, kde za sebou nechávali známou minulost místa a ducha a v dálce příslib budoucí duchovní síly spjaté s hmatatelnými, hmotnými věcmi.  

V jejich vlastním kontextu to byla bezstarostná spiritualita, forma extrovertní mystiky..... Pro většinu z nich to bylo ztělesněné hledání duchovního opuštění, které se odehrává jednou za život. Slovy Turnerových "pouť byla velkou liminální zkušeností náboženského života". [2]  

Pro dnešního poutníka to může být stejné. Pouť je odmítnutím moderních očekávání a předpokladů o čase, místě, vnímání, uspokojení, rychlosti, předvídatelnosti a materiálním světě. Stejně jako v dávných dobách jsou motivy současných poutí smíšené. Hranice mezi poutí a turistikou se pro některé stírají, zatímco přestávky v zaměstnání podněcují jiné k pouti více než touha po ztělesněných formách svatosti. Přesto se cesty, které směřují současně dovnitř i ven, ukazují jako neodolatelné pro davy putující po dnešních poutních stezkách. 

Vtělený pohyb na pouti je příležitostí vystoupit z našich obvyklých rytmů s Bohem:  

Duch touží vymanit se a rozbít naše staré praktiky, naše ochranné skořápky pohodlné spirituality a propojit naše nitro hlouběji s Boží láskou a Božím světem. Vaše duše již nezůstává v klidu. Pohybuje se s Bohem ve světě a směřuje k Bohu, zjevenému ve znameních, svatyních, svatých nebo okolí. Poutníkovo kráčející tělo ztělesňuje tuto vnitřní cestu duše. 

For ecumenical leader and author Wes Granberg-Michaelson, pilgrimage invites passionate spirituality: 

Pilgrims move in two directions at the same time—an outward direction toward a holy destination and an inward journey seeking an encounter with the sacred. Two of the best academic scholars of pilgrimages, Victor and Edith Turner, explain it in this one sentence: “Pilgrimage may be thought of as extroverted mysticism, just as mysticism is introverted pilgrimage.” [1] Pilgrimages, they suggest, were, and are, no walk in the park, or plain, or mountain. Embarking on such a journey, we become untethered not just from our physical normalcy. These uncertain, trusting steps also move us out of our spiritual familiarity. The pilgrim is invited not only to walk out of boxes of dogmatic beliefs, but also to walk away from practices of comfortable spirituality.  

Consider historically the life of peasants or serfs in medieval Europe who were tied to specific places—a manor, and a particular piece of land. Religious life was likewise confined to a local parish, with its repeated, routine practices. As pilgrimage opportunities began to be possible for a wide range of people, their journeys liberated them toward places unknown, with spiritual intensity. Pilgrimage sites were places where miracles had occurred. The bones of saints were living; the apparition of Mary created a rarified space. Healings occurred, continuing the miraculous nature of these sites.  

As journeys to Jerusalem became insurmountable or impossible, numerous pilgrimage sites sprang forth throughout Europe. Yet those embarking on pilgrimages faced clear and present dangers. They were walking into liminal space, with a familiar past of place and spirit left behind and a future promise of spiritual power, wedded to tangible, material things, in the distance.  

In their own context, this was a reckless spirituality, a form of extroverted mysticism…. For most, this was a once-in-a-lifetime embodied quest of spiritual abandonment. In the words of the Turners, “pilgrimage was the great liminal experience of the religious life.” [2]  

For today’s pilgrim it can be the same. A pilgrimage is a rejection of modernity’s expectations and assumptions about time, place, perception, satisfaction, speed, predictability, and the material world. As in ancient times, motives for contemporary pilgrimages are mixed. Lines between pilgrimage and tourism become blurred for some while breaks in employment prompt others to a pilgrimage more than a thirst for embodied forms of holiness. Yet pathways that move simultaneously in inward and outward directions prove irresistible to throngs roaming pilgrimage paths today. 

The embodied movement of pilgrimage is an opportunity to step outside our habitual rhythms with God:  

The Spirit yearns to break out and to break open our old practices, our protective shells of comfortable spirituality, connecting our inner selves more deeply to God’s love and to God’s world. Your soul no longer stays still. It’s moving with God in the world, and moving toward God, revealed in signs or shrines or saints or surroundings. The pilgrim’s walking body holds incarnate this inner journey of the soul.