Otec Richard se s vámi podělí o několik "disciplín" nebo praktik, které jsou podle něj nezbytné k tomu, aby se pouť stala cestou naplněnou Duchem, a ne pouhým výletem:    

Dnes bych chtěl mluvit o disciplínách nebo o tom, čemu říkáme duchovní praxe. Chceme-li se připravit a otevřít svého ducha, abychom mohli přijmout vše, co můžeme, a vnímat plnost okamžiku, rád bych vám alespoň naznačil několik vnitřních disciplín. 

Především je pouť individuální záležitostí mezi člověkem a Bohem. Není ani tak horizontální, jako spíše vertikální. Jde především o to, abychom vykonali vnitřní cestu a snad našli většího Boha. Proto bych chtěl každého z nás povzbudit, abychom si každý den našli čas o samotě.  

Především se cvičme v disciplíně mlčení. Za druhé, dopřejme si trochu samoty. Za třetí, cvičme se v disciplíně řeči. Naše mnohaleté vzorce jsou takové, že kdykoli je chvíle ticha, vyplníme ji mluvením. Uvidíme, zda nás Bůh naučí způsobu, jak říkat jen to, co je nezbytné a důležité.  

Žijeme před televizí, nebo co to vlastně je. Teď na pouti jsme od toho daleko. [DM Team: Dnes nám tuto disciplínu ztěžují, ale o to víc jsou pro nás nezbytné naše chytré telefony!]. Nepotřebujeme jen zaplnit ticho dalšími zvuky. Jsou věci, o kterých není třeba mluvit, věci, které jsou jen výplní času. Jsou tu jen proto, aby vyplnily naši nervozitu. Jak můžeme prohloubit kvalitu naší komunikace, když jsme na tomto ústraní a na této pouti?"  

Pokud si na pouti vedete deník, doporučuji vám, abyste si udělali chvíli ticha a napsali si o svých zážitcích. Nepište si do deníku jen to, kam jsme šli a co jsme navštívili. Pište o tom, co se děje ve vašem nitru. Jakmile se v našem vědomí objeví výčitky a chyby - a ty jsou v každém z nás -, předávejte je dál Bohu: "Bože, už zase odsuzuji. Zase se zlobím. Zase jsem netrpělivý." Když pak půjdete ke svému deníku, snažte se co nejlépe zapsat své vnitřní prožitky: "Jak se cítím? Co mi Bůh říká v modlitbě? Co slyším?" To všechno jsou disciplíny, které prohlubují kvalitu našeho naslouchání. 

Nakonec nás všechny prosím, abychom se modlili za svobodu, která by nás osvobodila od cynismu a odsuzování. Budeme se setkávat s lidmi, kteří dělají a říkají věci jinak. Pokud přejdeme do "sofistikovanosti", ztratíme dětského ducha, o kterém mluví Ježíš. Poutník musí být jako dítě, které dokáže ke všemu přistupovat s postojem úžasu, úcty a víry. Modleme se za úžas. Modleme se za úctu. Modleme se za touhu, nebo lépe "touhu toužit", a prosme Boha, aby nás zbavil cynismu. 

Father Richard shares some “disciplines” or practices that he believes are essential for making a pilgrimage a Spirit-filled journey instead of merely a trip:    

Today, what I’d like to speak about are disciplines or what we call spiritual practices. If we want to prepare and open our spirits to receive everything we can and to perceive the fullness of the moment, I would like to at least suggest a few interior disciplines. 

Primarily, a pilgrimage is an individual matter between the person and God. It’s not horizontal as much as vertical. The primary concern is that we make an interior journey and hopefully find a bigger God. Therefore, I want to encourage each of us to take time alone each day.  

First of all, let us practice the discipline of silence. Secondly, let us take some solitude. Thirdly, we practice the discipline of speech. Our patterns of many years are that whenever there is a moment of silence, we fill it up by talking. Let’s see if God can teach us a way to say only what’s necessary and what’s important.  

We live in front of the TV, or whatever it might be. Now on pilgrimage, we’re away from that. [DM Team: Today, our smart phones make this discipline more difficult and even more essential!] We don’t need to just fill the silence up with more sounds. There are things that don’t need to be talked about, things that are just time fillers. They’re just there to fill up our nervousness. How can we deepen the quality of our communication while we’re on this retreat and this pilgrimage? 

If you keep a journal on pilgrimage, I encourage you to take some silent time and write about your experience. Don’t just journal about where we went and what we visited. Write about what’s happening inside of you. As regrets and mistakes come forward in our consciousness—and they’re inside all of us—just keep handing them over to God: “God, I’m being judgmental again. I’m being angry again. I’m being impatient again.” Then when you go to your journal, try as best you can to write down your interior experiences: “How am I feeling? What’s God saying to me in prayer? What am I hearing?” These are all disciplines to deepen the quality of our listening. 

Finally, I ask all of us to pray for the freedom to be released from cynicism and judgment. We’re going to encounter people who do and say things differently. If we move into “sophistication,” we will lose the childlike spirit that Jesus talks about. A pilgrim must be like a child who can approach everything with an attitude of wonder and awe and faith. Let’s pray for wonder. Let’s pray for awe. Let’s pray for desire, or better “the desire to desire,” and ask God to take away our cynicism.