Pokračujeme ve sdílení úryvků z promluv otce Richarda o poutích z roku 1983. V této přednášce z francouzských Lurd nabízí Richard historické souvislosti praktických úkonů, které museli poutníci vykonat před tím, než podstoupili duchovní pouť.  

Ve vrcholném středověku byly pro poutníky napsány nejrůznější knihy. Byly to duchovní knihy, které poutníky vedly k tomu, jak se mají připravit. Předtím, než se vydali na pouť, byla nutná příprava.  

Nejdříve bylo třeba se vyrovnat se všemi, kterým jste kdy ublížili. Také pokud jste šli na pouť s jakýmkoli neodpuštěním, nemohla to být dobrá pouť. Nemohl jsi opustit své město, dokud jsi neodpustil všem, kteří ti kdy ublížili. Jistě, za tento postoj se můžeme modlit na začátku každé pouti: aby Bůh udržoval naše srdce otevřená a milující, protože pouť nemůže být jen turistickým výletem. Smyslem pouti je vnitřní cesta. V první řadě je to vnitřní cesta, která se odehrává navenek. 

Richard se s vámi podělí o naději, že se na takovou vnitřní cestu vydají jeho spolubratři poutníci:  

Když se za tři týdny nebo méně vrátíme domů, pokud se neuskutečnila žádná vnitřní cesta, tak jsme skutečně žádnou pouť neuskutečnili. Rozumíte? Byli jsme jen turisté. Cestovali jsme a říkali: "Viděl jsem tohle a tamto a koupil jsem si tohle" a tak dále. Ale to dělá turista, ne poutník. A Bůh nás povolal na pouť. 

Druhou a praktickou zajímavostí je, že pokud se poutníci chystali na pouť, museli nejprve požádat o svolení svou ženu, manžela a rodinu. Šlo o to, aby doma nechali vše, co je ve správném vztahu. Pokud měli nějaké hmotné dluhy, museli je před odjezdem také zaplatit. Nemohli se vydat na pouť, dokud neměli zaplacené duchovní a fyzické dluhy a dokud neměli povolení od všech správných lidí.  

Dále museli jít před odjezdem ke zpovědi. Někdy v průběhu pouti se slavení nějakého druhu smíření považovalo za velmi vhodné. Opět je tu to očišťování, to odpouštění. Možná ti z nás, kteří už byli dole v Grottě [1], viděli na jejím druhém konci umyvadlo s vodou a slova, která Maria řekla Bernadettě. Stojí tam: "Jdi si umýt tvář a očisti svou duši." A tak se stalo. Jaký symbol smíření! Je to modlitba. Pouť je především modlitba tělem a je to modlitba nohama. Je to vnější modlitba a vnější modlitba tě stále volá k vnitřní modlitbě. 

We continue sharing excerpts from Father Richard’s 1983 talks on pilgrimage. In this presentation in Lourdes, France, Richard offers some historical background on the practical actions that pilgrims had to take before they underwent a spiritual pilgrimage.  

By the high Middle Ages, there were all kind of books written for pilgrims. These were spiritual books guiding pilgrims as to how to prepare themselves. Preparation was required before they went on pilgrimage.  

First of all, you had to make amends with everyone you had ever wronged. Also, if you went on pilgrimage holding any kind of unforgiveness, it could not be a good pilgrimage. You couldn’t leave your town until you’d forgiven everyone who’d ever wronged you. Certainly, this is an attitude that we can pray for at the beginning of any pilgrimage: that God would keep our hearts open and loving, because a pilgrimage can’t just be a tourist trip. The meaning of a pilgrimage is an interior journey. Primarily, it’s an interior journey enacted exteriorly. 

Richard shares his hope that his fellow pilgrims embark upon such an interior journey:  

When we return home in three weeks or less, if no interior journey has happened, we really haven’t made a pilgrimage. Understand? We’ve just been tourists. We’ve traveled around and said, “I saw this, and I saw that, and I bought this,” and so forth. But that’s what a tourist does, not a pilgrim. And God has called us on pilgrimage. 

Secondly, and a practical, interesting thing, is that if they were going to go on pilgrimage, pilgrims had first to ask permission of their wife, husband, and family. The idea was that they had to leave everything in right relationship at home. If they had any material debts, they also had to pay those before they left. They couldn’t go on pilgrimage until their spiritual and physical debts were paid, and they had permission from all the right people.  

Next, they had to go to confession before leaving. Sometime in the course of a pilgrimage, celebrating some kind of reconciliation was deemed very appropriate. Again, there’s that cleansing, that letting go. Perhaps those of us who’ve already been down to the Grotto [1] have seen the basin of water on the far end with the words that Mary spoke to Bernadette. It states, “Go wash your face and cleanse your soul.” What a symbol of reconciliation! It’s a prayer. Above all else, pilgrimage is praying with your body, and it’s praying with your feet. It’s an exterior prayer, and the exterior prayer keeps calling you into the interior prayer.