Pro Richarda Rohra vede učednictví nakonec a nevyhnutelně ke kříži a ke ztotožnění se s bolestí světa.  

Můj předpoklad je, že Ježíšovo naprosto neintuitivní poselství o "kříži" muselo být sesláno na zem jako dramatický a božský šťouchanec, protože Bůh věděl, že uděláme všechno pro to, abychom ho popřeli, vyhnuli se mu, zmírnili ho nebo z něj udělali teorii (což je přesně to, co jsme stejně udělali). Přesto je to Ježíšovo poselství, které nelze a nesmíme nechat zatlačit do pozadí. Věříme v Ježíše typu Krista - Boha, který jde s lidstvem na kobereček a nepředkládá nám jen nebeskou, kosmickou vizi. Jestliže Kristus představuje vzkříšený stav, pak Ježíš představuje ukřižovanou/vzkříšenou cestu, jak se k němu dostat. Je-li Kristus zdrojem a cílem, pak Ježíš představuje cestu od tohoto zdroje k cíli, jímž je božská jednota se všemi věcmi.  

Není bezvýznamné, že si křesťané zvolili za svůj ústřední symbol kříž nebo krucifix. Přinejmenším podvědomě jsme poznali, že Ježíš často mluvil o "ztrátě života". Možná je zde užitečné rozlišení Kena Wilbera mezi "vzestupnými náboženstvími" a "sestupnými náboženstvími". On i já věříme sestupnému náboženství mnohem více a myslím, že Ježíš také. Primárním jazykem je zde odnaučování, odpoutávání se, odevzdávání se, služba druhým, a ne jazyk seberozvoje - který se často skrývá za našimi oblíbenými představami o "spáse". Pokud si nedáme pozor, opět uděláme z Ježíšova sestupného náboženství novou formu náboženství stoupajícího, jak jsme to často dělali už dříve.  

"Blahoslavení chudí duchem" jsou první Ježíšova slova v horském kázání (Mt 5,3). A přestože to Ježíš dával po celý svůj život zcela jasně najevo, přesto jsme křesťanství do značné míry proměnili v náboženství, kde je hlavním programem jakási osobní morální dokonalost, naše dosažení jakési spásy, "cesta do nebe", obrácení druhých, nikoliv nás samotných, a získání většího zdraví, bohatství a úspěchu na tomto světě. V této snaze jsme se nakonec z velké části spojili s impérii, válkami a kolonizací naší planety, místo abychom se spojili s Ježíšem nebo bezmocnými. Samé stoupání a málo sestupování, a to vše nás dostihlo v jednadvacátém století. [1]  

Spiritualita "sestupu" nás osvobozuje, abychom Bohu odevzdali svůj často rozháraný život.  

Spiritualita spočívá v úctě k lidské cestě, v lásce k ní a v jejím prožívání v celém jejím zázraku i tragédii. Na lásce a utrpení není nic skutečně "nadpřirozeného". Je zcela přirozené, provází nás hlubokou souhrou smrti a života, odevzdání se a odpuštění ve všech jejich základních a fundamentálních projevech....  

Autentické křesťanství není ani tak systém víry, jako spíše systém života a smrti, který nám ukazuje, jak se vzdát svého života, jak se vzdát své lásky a nakonec jak se vzdát své smrti. V podstatě jak rozdat-a přitom se spojit se světem, se všemi ostatními tvory a s Bohem. [2]  

For Richard Rohr, discipleship ultimately and unavoidably leads to the cross and to identifying with the pain of the world.  

My assumption is that Jesus’ totally counterintuitive message of the “cross” had to be sent to earth as a dramatic and divine zinger, because God knew we would do everything we could to deny it, avoid it, soften it, or make it into a theory (which is exactly what we did anyway). Yet this is the Jesus message that cannot, and must not, be allowed to be pushed into the background. We believe in a Jesus kind of Christ—a God who is going to the mat with humanity and not just presenting us with a heavenly, cosmic vision. If Christ represents the resurrected state, then Jesus represents the crucified/resurrecting path of getting there. If Christ is the source and goal, then Jesus is the path from that source toward the goal of divine unity with all things.  

It is not insignificant that Christians chose the cross or crucifix as their central symbol. At least unconsciously, we recognized that Jesus talked often about “losing your life.” Perhaps Ken Wilber’s distinction between “ascending religions” and “descending religions” is helpful here. He and I both trust descending religion much more, and I think Jesus did too. Here the primary language is unlearning, letting go, surrendering, serving others, and not the language of self-development—which often lurks behind our popular notions of “salvation.” Unless we’re careful, we will again make Jesus’ descending religion into a new form of climbing religion, as we have done so often before.  

“Blessed are the poor in spirit” are Jesus’ first words in the Sermon on the Mount (Matthew 5:3). And although Jesus made this quite clear throughout his life, we still largely turned Christianity into a religion where the operative agenda was some personal moral perfection, our attaining some kind of salvation, “going to heaven,” converting others rather than ourselves, and acquiring more health, wealth, and success in this world. In that pursuit, we ended up largely aligning with empires, wars, and colonization of our planet, instead of with Jesus or the powerless. All climbing and little descending, and it has all caught up with us in the twenty-first century. [1]  

A spirituality of “descent” frees us to surrender to God our often-messy lives.  

Spirituality is about honoring the human journey, loving it, and living it in all its wonder and tragedy. There is nothing really “supernatural” about love and suffering. It is completely natural, taking us through the deep interplay of death and life, surrender and forgiveness, in all their basic and foundational manifestations.…  

Authentic Christianity is not so much a belief system as a life-and-death system that shows us how to give away our life, how to give away our love, and eventually how to give away our death. Basically, how to give away—and in doing so, to connect with the world, with all other creatures, and with God. [2]