Autorka a badatelka Diana Butler Bassová píše o Ježíši jako o "cestě", což je titul, který Ježíš sám pro sebe používal:  

V celém Novém zákoně Ježíš zve lidi, aby ho následovali, aby s ním šli, aby se vydali na cestu. Na tom není nic zvlášť nového, hebrejská Písma jsou plná příběhů o poutnících, poutnících, vyhnancích a přistěhovalcích..... V Janově evangeliu však Ježíš zvýšil teologickou laťku. Nejenže učil o cestě, která zve zvědavce, aby ho následovali, ale řekl, že On je tou cestou: "Já jsem ta cesta, pravda i život" (14,6).  

To je krásný verš, poetický a parabolický obraz cesty a Cesty, výzva pro všechny, kdo znají Ježíše, aby se dobrovolně vydali na cestu. To je cesta, cesta osvobození. A byla by osvobozující, nebýt následující věty: "Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." Počkat, cože? Přivítání se stahuje, staví se hranice a najednou se obraz mění, protože výzva k tanci, zpěvu a běhu po polích se mění v poněkud pochmurný obraz soudu a vyloučení..... 

Mnozí křesťané se zuřivě drží vylučujícího výkladu tohoto verše..... [Přitom] "cesta", "pravda" a "život" jsou slova vztahová, to vše Ježíš říká, že je. "Cesta" není technika nebo mapa, "pravda" není o filozofii nebo dogmatech a "život" není o cestě do nebe. V Janově mystické poezii používá Ježíš tyto pojmy, aby vysvětlil, jak ztělesňuje způsob bytí v tomto světě, [který je] tak blízký Božímu srdci, že Boha lze poznat v Ježíši a skrze něj.

Butler Bass popisuje, že je přitahován k vnitřním a vnějším cestám kontemplace a činnosti: 

Autorka Elizabeth O'Connorová vyprávěla příběh křesťanské komunity, která se organizuje kolem dvou duchovních cest - vnitřní cesty k poznání svého pravého já a poznání Boha a cesty směřující ven do světa, aby uskutečňovala Boží spravedlnost a lásku. [1] Tyto dva pohyby tvoří Ježíšovu cestu, nepřetržitý tok dechu: dovnitř, ven; dovnitř, ven; dovnitř, ven.... 

Toto hledání je cestou bez mapy - neexistuje jediná cesta - jedinými průvodci na ní jsou příroda, svatí, poezie, píseň a Duch. Když se odvážíte opustit mapu, objeví se Ježíš jako samotná cesta a Světlo, které vás vede. Kvakeři o něm mluví jako o "vnitřním světle"; podobně o Ježíši hovoří i středověcí mystikové. Meister Eckhart o něm napsal: "Existuje cesta, kterou musíš podstoupit. Je to cesta bez cíle. Neexistuje žádná mapa. Vaše duše vás povede sama. A nic si s sebou nemůžete vzít." [2] Konvenční křesťanství (mnoha různých denominací) raději vidí Ježíše jako směrnici nebo cíl než tuto cestu; pro ně je "cesta" podstatné jméno, nikoli sloveso. Na cestě bez mapy je však vše pohybem. Neexistuje žádný cíl, pouze obklopující přítomnost lásky. 

Author and scholar Diana Butler Bass writes of Jesus as “the way,” a title Jesus used for himself:  

Throughout the New Testament, Jesus invites people to follow him, to walk with him, to go on a journey. There is nothing particularly new in this, as the Hebrew scriptures are full of stories of wanderers, pilgrims, exiles, and immigrants…. However, in the gospel of John, Jesus upped the theological ante. He not only taught a way inviting the curious to follow him, but he said he was the way: “I am the way, and the truth, and the life” (14:6).  

That is a beautiful verse, a poetic and parabolic image of the way and the Way, a beckoning for all who know Jesus to willingly embrace the journey. That is the path, the road of liberation. And it would be freeing but for the next sentence: “No one comes to the Father except through me.” Wait, what? The welcome is pulled back, boundaries are put up, and suddenly the picture shifts, as the call to dance and sing and run through the fields fades into a rather grim image of judgment and exclusion.…. 

Many Christians cling ferociously to the exclusionary interpretation of this verse…. [Yet] “way,” “truth,” and “life” are relational words, all things that Jesus says he is. “Way” is not a technique or map, “truth” is not about philosophy or dogma, and “life” is not about going to heaven. In the mystical poetry of John, Jesus uses these terms to explain how he embodies a way of being in this world [that is] so close to the heart of God that God can be known in and through Jesus. 

Butler Bass describes being drawn to the inner and outer journeys of contemplation and action: 

Author Elizabeth O’Connor told the story of a Christian community organized around two spiritual journeys—the interior one toward knowing our true self and knowing God, and the one directed outward into the world to enact God’s justice and love. [1] These two movements comprise the way of Jesus, a continual flow of breath: in, out; in, out; in, out.… 

This quest is a mapless journey—there is no single road—the only guides to it are nature, saints, poetry, song, and Spirit. When you dare leave the map behind, Jesus emerges as the road itself and the Light that guides. The Quakers refer to this as the “inner light”; medieval mystics speak of Jesus likewise. Of it Meister Eckhart wrote: “There is a journey you must take. It is a journey without destination. There is no map. Your soul will lead you. And you can take nothing with you.” [2] Conventional Christianity (of many different denominations) prefers to see Jesus as a directive or destination rather than this path; for them “way” is a noun, not a verb. On the mapless journey, however, all is movement. There is no destination, only the enveloping presence of love.