Ačkoli byl v Božím stavu, nepovažoval rovnost s Bohem za něco, na čem by měl lpět. Naopak, sám sebe vyprázdnil.... A když se stal podobným člověku, ponížil se tím, že se stal poslušným až k smrti - dokonce k smrti na kříži.  
-Filipským 2,6-8  

Emerita fakulty Cynthia Bourgeaultová ztotožňuje učednictví s následováním Ježíšovy "cesty sebeobětování lásky":  

V tomto krásném chvalozpěvu [z listu Filipanům] Pavel uznává, že Ježíš měl pouze jeden "způsob fungování". Všechno, co dělal, dělal skrze sebevyprázdnění. Vyprázdnil sám sebe a sestoupil do lidské podoby. A vyprázdnil se ještě více ("až k smrti na kříži") a propadl se na dno, aby se vrátil do říše vlády a slávy. Ať už se Ježíš ocitl v jakékoli životní situaci, vždy reagoval stejným pohybem sebevyprázdnění - nebo jinak řečeno, stejným pohybem sestupu: sestupuje níže, zaujímá nižší místo, nikoliv vyšší....  

Jistě nás vyzýval k odumírání sobě samému, ale jeho představa odumírání sobě samému nespočívala ve vnitřním odříkání nebo střežení čistoty své bytosti, ale v radikálním promarnění všeho, co měl a čím byl. Učedníci Jana Křtitele byli zděšeni, protože [Ježíš] hodoval, pil a tančil. Farizeové byli zděšeni, protože uzdravoval v sobotu a stýkal se s ženami a bezúhonnými lidmi, lidmi, o nichž se vědělo, že jsou nečistí. Hranice pro něj nic neznamenaly, procházel jimi.  

Téměř všem se zdála být nepříjemná neuspořádaná, svobodomyslná velkorysost jeho ducha. Hojnost a velkorysost hraničící s extravagancí se zdály být charakteristickými znaky jeho učení i osobního stylu.... Když se podíváme dál, zjistíme, že tato extravagance je všude. Když sytí zástupy u Galilejského jezera, není toho dost, zbytky naplní dvanáct košů..... Zdá se, že nepočítá náklady; ve skutečnosti počítání nákladů výslovně zakazuje. "Neshromažďujte poklady na zemi," učí; nesnažte se a nebojte se - "neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království" (Lk 12,32). Vše přijde samo od sebe v pravý čas a v hojné plnosti, pokud se člověk nesnaží hromadit nebo lpět.  

Je to cesta, po které sám kráčel až do samého konce. V Getsemanské zahradě, kde se u brány shromáždili jeho zrádci a žalobci, bojoval a trápil se, ale zůstal věrný své cestě. Nehromadit, nelpět - ani na samotném životě. Nech to být, nech to být - "Ne má vůle, ale tvá se staň, Pane. Do tvých rukou odevzdávám svého ducha" [Lk 22,42; 23,46]. 

Tak přišel a tak odešel, plně se oddal životu a smrti, ztratil se, promarnil se, "hazardoval s každým darem, který Bůh dává". [1] Nebyla to shromážděná láska, ale láska zcela rozlitá, která mu otevřela bránu do nebeského království.  

Though his state was that of God, yet he did not deem equality with God something he should cling to. Rather, he emptied himself.… And being made in human likeness, he humbled himself, by becoming obedient unto death—even death on a cross.  
—Philippians 2:6–8  

CAC faculty emerita Cynthia Bourgeault identifies discipleship with following Jesus’ “path of self-emptying love”:   

In this beautiful hymn [from Philippians], Paul recognizes that Jesus had only one “operational mode.” Everything he did, he did by self-emptying. He emptied himself and descended into human form. And he emptied himself still further (“even unto death on the cross”) and fell through the bottom to return to the realms of dominion and glory. In whatever life circumstance, Jesus always responded with the same motion of self-emptying—or to put it another way, of the same motion of descent: going lower, taking the lower place, not the higher.…  

He certainly called us to dying to self, but his idea of dying to self was not through inner renunciation or guarding the purity of his being but through radically squandering everything he had and was. John the Baptist’s disciples were horrified because [Jesus] banqueted, drank, and danced. The Pharisees were horrified because he healed on the Sabbath and kept company with women and disreputables, people known to be impure. Boundaries meant nothing to him; he walked right through them.  

What seemed disconcerting to nearly everybody was the messy, freewheeling largeness of his spirit. Abundance and a generosity bordering on extravagant seemed to be the signatures of both his teaching and his personal style.… As we look further, that extravagance is everywhere. When he feeds the multitudes at the Sea of Galilee, there is not merely enough to go around; the leftovers fill twelve baskets…. He seems not to count the cost; in fact, he specifically forbids counting the cost. “Do not store up treasures on earth,” he teaches; do not strive or be afraid— “for it is your Father’s good pleasure to give you the kingdom” (Luke 12:32). All will come of its own accord in good time and with abundant fullness, so long as one does not attempt to hoard or cling.   

It is a path he himself walked to the very end. In the garden of Gethsemane, with his betrayers and accusers massing at the gates, he struggled and anguished but remained true to his course. Do not hoard, do not cling—not even to life itself. Let it go, let it be— “Not my will but yours be done, O Lord. Into your hands I commend my spirit” [Luke 22:42; 23:46]. 

Thus he came and thus he went, giving himself fully into life and death, losing himself, squandering himself, “gambling away every gift God bestows.” [1] It was not love stored up but love utterly poured out that opened the gates to the Kingdom of Heaven.