Ježíš svolal zástup se svými učedníky a řekl jim: "Kdo chce jít za mnou, musí zapřít sám sebe, vzít svůj kříž a následovat mě. Kdo by si totiž chtěl zachránit život, ztratí ho, ale kdo ztratí svůj život pro mě a pro evangelium, zachrání ho." -Mark 8,34-35 

Richard Rohr se s vámi podělí o to, jak má Ježíšovo poselství a jeho cesta změnit náš život svou protichůdnou moudrostí a výzvou:   

Zjevný rozpor mezi poselstvím a činy nás brzdí ve všech částech světa. Křesťané příliš často hlásají do sebe zahleděné evangelium zbožnosti a religiozity namísto "evangelia životního stylu". Evangelium je natolik radikální, že kdybychom jeho poselství skutečně věřili, zpochybnilo by všechny předpoklady, které v současné době máme o tom, jak žijeme, jak využíváme svůj čas, s kým se stýkáme, jak se ženíme a kolik máme peněz. Vše, co si myslíme a děláme, by bylo zpochybněno a nahlíženo novým způsobem. [1]  

Myslím si, že jsme spíše zcela minuli Ježíšovu hlavní myšlenku, když jsme z něj udělali náboženství, místo abychom si uvědomili, že nám předává poselství prosté lidskosti, zranitelnosti a nenásilí, které je nezbytné pro reformu všech náboženství - a pro přežití lidstva. Musíme zasvětit svůj život budování mostů a platit za tuto službu smíření vlastním tělem (Ef 2,13-18). Cena spočívá v tom, že po nás, stejně jako po všech mostech, budou vždy chodit z obou stran. Smírci jsou obvykle "ukřižováni" a "celý svět je nenávidí", protože nejsou ani na jedné, ani na druhé straně. Stavějí zranitelný most mezi nimi, což vždy vypadá jako vzdání se půdy pro údajně "pravověrné".  

Ježíš je osoba a zároveň proces. Ježíš je Syn Boží, ale zároveň je "cestou". Ježíš je cílem, ale je také prostředkem, a prostředkem je vždy cesta kříže.  

Pro všechny autentické duchovní učitele je jejich poselství stejné jako jejich život; jejich život je jejich poselstvím. Z nějakého důvodu chceme Ježíšovu "osobu" jako náš "Boží totem", ale ve skutečnosti nechceme jeho cestu a poselství "sestupu" jinak než jako funkční teologii vykoupení: to je to, co Ježíš musel udělat, aby nás "zachránil". Nechceme vidět kříž jako vzor života a cestu k vlastnímu osvobození.Dáváme přednost nebeským transakcím před vlastní proměnou. 

Cesta kříže vypadá jako selhání. Vlastně bychom mohli říci, že křesťanství je o tom, jak zvítězit prohrou, jak se tvořivě odpoutat, jak jediným skutečným vzestupem je sestup. Musíme se více zabývat následováním Ježíše, což nám mnohokrát řekl, a méně uctíváním Ježíše - což nám ani jednou neřekl. [2] 

Jesus summoned the crowd with his disciples and said to them, “Whoever wishes to come after me must deny themselves, take up their cross, and follow me. For whoever wishes to save their life will lose it, but whoever loses their life for my sake and that of the gospel will save it.” —Mark 8:34–35 

Richard Rohr shares how Jesus’ message and way is intended to change our lives with its counter-intuitive wisdom and call:   

A blatant contradiction between message and action is holding us back in every part of the world. Christians too often preach a self-absorbed gospel of piety and religiosity, rather than a “lifestyle gospel.” The gospel is so radical that if we truly believed its message, it would call into question all the assumptions we currently hold about the way we live, how we use our time, whom we relate to, how we marry, and how much money we have. Everything we think and do would be called into question and viewed in a new way. [1]  

I believe that we rather totally missed Jesus’ major point when we made a religion out of him instead of realizing he was giving us a message of simple humanity, vulnerability, and nonviolence that was necessary for the reform of all religions—and for the survival of humanity. We need to dedicate our lives to building bridges and paying the price in our bodies for this ministry of reconciliation (Ephesians 2:13–18). The price is that we will always, like all bridges, be walked on from both sides. Reconcilers are normally “crucified,” and the “whole world hates them,” because they are neither on one side nor the other. They build the vulnerable bridge in between, which always looks like an abdication of ground to the supposedly “true believer.”  

Jesus is a person and, at the same time, a process. Jesus is the Son of God, but at the same time he is “the Way.” Jesus is the goal, but he’s also the means, and the means is always the way of the cross.  

For all authentic spiritual teachers, their message is the same as their life; their life is their message. For some reason, we want the “person” of Jesus as our “God totem,” but we really do not want his path and message of “descent” except as a functional theology of atonement: this is what Jesus needed to do to “save us.” We do not want to see the cross as the pattern of life and a path for our own liberation. We prefer heavenly transactions to our own transformation. 

The way of the cross looks like failure. In fact, we could say that Christianity is about how to win by losing, how to let go creatively, how the only real ascent is descent. We need to be more concerned with following Jesus, which he told us to do numerous times, and less with worshipping Jesus—which he never once told us to do. [2]