Richard Rohr ve svém cyklu nahrávek o hebrejských prorocích z roku 1980 hovoří o komunitním a sociálním důrazu jejich poselství:  

To, co prorok dělá, je, že vede židovské náboženství k tomu, aby bylo sociální zkušeností....  Proroci udržují judaismus sociální. 

Velká část moderního náboženství je individualistická, spiritualizovaná namísto sociální. Prorocká slova promlouvají pouze z kontextu lidu, z kontextu společenství. Je to výzva lidu smlouvy, aby žil smlouvu a byl lidem smlouvy. Aby byli věrní slibu, který Bůh dal Božímu lidu. Učení proroků není z větší části individualistické, je společenské. Jejich chápání není: "Tohle je pro mě správné, tohle musím dělat. To mi říká mé svědomí." Mnohem spíše hovoří o našem svědomí. Existuje sociální svědomí, to, co je správné pro lidi. Proroci jsou přesvědčeni, že to, co je správné a dobré pro lid jako celek, bude správné i pro jednotlivce.  

Ironicky řečeno - a bude se to zdát jako paradox - z tohoto smyslu pro lid, z tohoto smyslu pro společenství vychází silná tradice důležitosti jednotlivce. Vím, že to zní rozporuplně, ale přesně to se děje. Skutečný smysl pro společenství vytváří silný smysl pro osobnost jednotlivce.... Skuteční jednotlivci vytvářejí skutečné společenství. A opravdové společenství vytváří opravdové jednotlivce. Nejsou v rozporu. Protože jsme tak často zažili špatnou komunitu a individualismus namísto pravé osobnosti, vnímáme je jako něco, co je v rozporu. Prorok to tak ale nevidí. Prorokův smysl pro judaismus je tedy společenské náboženství, které vyzývá posluchače k lidskosti, ke společenství, ke spřízněnosti. Pouze v příbuznosti můžeme pochopit příbuznost s Bohem. 

Život Ducha v Hebrejských písmech je z velké části životem ve vztahu. Kdo dokáže být ve vztahu, může se naučit, jak se vhodně vztahovat k druhému, nejen k sobě. Právě teď se nacházíme ve velmi psychologické době, kdy se velmi blížíme k tomu, abychom definovali spásu jako seberealizaci, jako terapeutickou zkušenost, jako sebepoznání. Je to všechno vnitřní dialog.  

Ve skutečnosti je život Ducha životem příbuznosti a vztahu. Prorok nás do tohoto života vztahu vede, abychom byli ve spojení s přírodou, okamžikem, člověkem, modlitbou, společenstvím. Jakmile tyto momenty vztahu přerušíme, přerušíme možnost společenství a přerušíme možnost být lidmi s nějakou skutečnou hloubkou. Jistě, odřízneme se od toho, co nám podle mého názoru nabízí židovská a křesťanská tradice, tedy od výzvy ke spřízněnosti. Bůh nás vede stále dál a dál k této spřízněnosti, k prožívání intimity s tím, s čím jsme ve vztahu. Díky této zkušenosti blízkosti se středem, s Bohem, se Stvořitelem, se Životem, postupně odpadá lešení strachu a sebeobrany. Snad jsme konečně schopni být intimní se vším.

Richard Rohr speaks in his 1980 recorded series on the Hebrew prophets about the communal and social emphasis of their message:  

What the prophet does is lead the Jewish religion into being a social experience….  The prophets keep Judaism social. 

Much of modern religion is individualistic, spiritualized instead of social. Prophetic words only speak out of the context of peoplehood, out of the context of community. It’s a call to the covenant people to live the covenant and be the people of the covenant. To be faithful to the pledge that God has made to God’s people. For the most part, the prophets’ teaching is not individualistic; it’s social. Their understanding isn’t, “This is right for me; I must do this. My conscience tells me this.” Much more, they speak of our conscience. There’s a social conscience, what is right for the people. The prophets are convinced that what is right and good for the people as a whole will be right for the individual.  

Ironically—and this will seem like a paradox—out of that sense of peoplehood, out of that sense of community comes a strong tradition of the importance of the individual. I know that sounds contradictory, but that’s exactly what happens. A true sense of community creates a strong sense of individual personhood…. True individuals create true community. And true community creates true individuals. They are not conflicting. Because we’ve so often experienced bad community and individualism instead of true personhood, we see them as somehow in conflict. The prophet does not. So the prophet’s sense of Judaism is of a social religion that calls hearers to peoplehood, to togetherness, to relatedness. Only in relatedness can we understand relatedness to God. 

The life of the Spirit in the Hebrew Scriptures is largely a life of relationship. Those who can be in relationship can learn how to appropriately relate to the other, not just to the self. We’re caught right now in a very psychological age where we’re coming very close to defining salvation as self-realization, as therapeutic experience, as self-knowledge. It’s all an internal dialogue.  

In fact, the life of the Spirit is a life of relatedness and relationship. The prophet leads us into that life of relationship to be in union with nature, the moment, the person, the prayer, the community. As soon as those moments of relationship are cut off, we cut off the possibility of community, and we cut off the possibility of being a people of any real depth. Certainly, we cut ourselves off from what I think the Jewish and Christian traditions offer us, which is a call to relatedness. God leads us further and further into that relatedness, into an experience of intimacy with that with which we are in relationship. Because of that experience of intimacy with the center, with God, with the Creator, with Life, gradually the scaffolding of fear and self-protection falls away. We’re hopefully finally able to be intimate with everything.