V přednášce Láska ke dvěma polovinám života vypráví spisovatelka a básnířka Edwina Gateleyová o bezpečné vazbě k Bohu, kterou zažila jako dítě a která byla důsledkem její schránky s první polovinou života: 

Vůbec jsem nepochybovala o tom, že jsem milována, bylo to jako nárok. No jistě, Bůh nás miluje a církev nás bude učit a vést a chránit a pomáhat nám stát se svatými. Byli jsme prostě milováni a zabezpečeni a měli jsme důvěru..... Bůh ví, Bůh chápe, Bůh vás miluje obrovskou láskou a chce na vás jen s touto láskou pohlížet. Ztište se, zklidněte se, buďte, dovolte svému Bohu, aby vás miloval. A Bůh tu byl vždycky, i když jsem si šel hrát.... 

Náboženství v té první fázi duchovního života [znamenalo], že jsme v bezpečí. Věčné pozvání k odpočinku a hře v lásce a vědomí bezpečí, že Bůh je s námi. Každý z nás je kouskem Boha, kouskem božství. Kdybychom to jen mohli vědět, chodili bychom po zemi v úžasu, oči zářící nádherou, srdce zavěšené v radosti nad zázrakem živého Boha, který zdobí naše dny a noci..... Radost, nevinnost, energie a naděje dětství!  

Gateley nám připomíná, že zatímco naše zkušenost s vírou se mění, Boží láska zůstává po celý náš život nezlomná:   

S přibývajícím věkem zapomínáme; opouštíme spontánnost a často i radost z prvních let života. A slova Meistera Eckharta pro nás samozřejmě znějí pravdivě: "Bůh je doma. To my jsme se vydali na procházku." [1] Vycházíme do světa, často hledáme Boha a říká se nám, že Bůh je někde tam venku, a když budeme dělat určité věci a chovat se určitým způsobem, no, možná se s Bohem spojíme, možná trochu Boha zahlédneme. A tak se snažíme a snažíme přitáhnout Boží pozornost a snažíme se a snažíme se být dobří a věrní a dělat správné věci. A často se nám to nedaří, zraňujeme se a jsme rozčarovaní. Zapomněli jsme: Bůh je doma, to my jsme si vyšli na procházku. Tanec a hra jsou opuštěny, protože se zabýváme vážnými otázkami života dospělých a učednictví. Často se zapomíná na víru z dětství, na nevinnost.... 

Je však důležité, abychom věděli, že bez ohledu na to, jak moc nás život a okolnosti mohou na této cestě životem potlouct a potřísnit, Bůh našeho dětství je také Bohem naší dospělosti a je také Bohem našeho stáří. Bůh je na této rozvíjející se cestě věrný a stále nás po cestě svádí, abychom si uvědomili, kdo jsme a odkud pocházíme. Kdo jsme, dcery a synové Boží, povolaní k tomu, abychom odráželi Boží tvář v trpícím světě. 

In her Loving the Two Halves of Life talk, author and poet Edwina Gateley tells of the secure attachment to God she experienced as a child, a result of her first-half-of-life container: 

I didn’t even question that I was loved, it was like an entitlement. Well, of course, God loves us, and the church will teach us and guide us and protect us and help us to become holy. We were simply loved and secure and trusting…. God knows, God understands, God loves you with an enormous love and only wants to look upon you with that love. Quiet, still, be, let your God love you. And God was always there, even if I went out to play…. 

Religion, in that first stage of spiritual life, [meant] we’re safe. An eternal invitation to rest and play in love and knowing the security of God with us. We are, each of us, a bit of God, a scrap of divinity. If only we could know it, we would walk the earth in awe, eyes shining in splendor, heart suspended in delight, at the miracle of the living God gracing our days and nights…. The joy, the innocence, the energy, and the hope of childhood!  

Gateley reminds us that while our experience of faith changes, God’s love remains steadfast throughout our lives:   

We forget as we grow older; we leave behind the spontaneity and often the joy of our early years. And the words of Meister Eckhart, of course, ring true for us, “God is at home. It is we who have gone out for a walk.” [1] Out we go into the world, often looking for God and we are told, God is out there somewhere and if we do certain things and behave in certain ways, well, we might connect with God, we might glimpse a little of God. And so we try and we try to attract God’s attention and we try and we try to be good and to be faithful and to do the right thing. And often we fail and we hurt and we get disillusioned. We have forgotten: God is at home; it is indeed we who have gone out for a walk. The dance and the play are abandoned as we address the serious issues of adult life and discipleship. The faith of childhood, the innocence, is often forgotten…. 

But it is important for us to know that no matter how much life and circumstances may batter and bruise us on this journey of life, the God of our childhood is also the God of our adulthood and is also the God of our old age. God is faithful on this developing journey, ever seducing us along the way to remember who we are and from where we come. Who we are, the daughters and the sons of God, called to reflect the face of God in a suffering world.