Otec Richard se zamýšlí nad tím, jak rovnováha mezi bezpodmínečnou a podmíněnou láskou slouží růstu v první polovině života:

Jediní šťastní lidé, které jsem poznal, jsou ti, kteří našli nějaký způsob, jak sloužit. Takoví lidé se nezabývají vlastním obrazem, úspěchem a mocí. Mnozí z nás začínali s tradičními pravidly, disciplínou a strukturou, které vytvářely jakousi kompresní komoru, často založenou na vyloučení. Jak rosteme, stává se tato komora těsnou a tísnivou, a tak začínáme praktikovat to, čemu říkáme "posvátné ne", proti samoúčelným zákonům, tradicím a kulturním zvyklostem, které se vydávají za Boží vůli. Už nejsme ochotni podporovat status quo a věřit, že to je vše, co k životu patří.

Zdá se, že mnoho lidí vychovaných v naší kultuře v posledních desetiletích vyrostlo pozpátku tím, že začali "liberálně". To ponechává neobrácené ego v pozici rozhodovatele. Nemyslím si, že svým dětem prokazujeme nějakou laskavost, když je vychováváme bez hranic a pravidel a do značné míry je necháváme, aby se samy rozhodly, co je pro ně správné. V podstatě po nich chceme, aby začínaly od nuly. V přehnané reakci na předchozí generaci se rodiče a církev usilovně snaží milovat bezpodmínečně. Vím to z vlastní zkušenosti s mladými lidmi v komunitě Nový Jeruzalém v prvních letech mého kněžského působení. Donekonečna jsem kázal o Boží bezpodmínečné lásce. Abych byl upřímný, ačkoli jsme přitáhli tisíce mladých lidí, většina z nich to nedotáhla příliš daleko, pokud jde o hlubokou a trvalou proměnu nebo službu světu.

Pokud si vypůjčím myšlenku z klasické knihy Ericha Fromma Umění milovat, věřím, že nejzdravější lidé jsou ti, kteří od svých dvou rodičů a raných autorit obdrželi kombinaci bezpodmínečné a podmíněné lásky. Zdá se, že to platí o mnoha účinných a vlivných lidech, jako je svatý František, John Muir, Eleanor Rooseveltová a Matka Tereza. Vím, že já a moji sourozenci jsme od matky dostávali podmíněnou lásku a od otce bezpodmínečnou. Všichni teď přiznáváme, že nám máminu náročnou lásku později v životě velmi dobře posloužila, i když jsme s ní v mládí určitě bojovali. A byli jsme rádi, že tu byl tatínek, aby ji vyvažoval.

Zdá se, že k vytvoření správné struktury ega a silné identity potřebujeme nějaký nástroj, zeď, o kterou bychom se mohli opřít. Takovou oporou je způsob, jak si zvnitřnit vlastní hlubší hodnoty, vychovat si pocitovou funkci a svrhnout vlastní narcismus. Všichni potřebujeme zvnitřnit posvátné ne své přirozené egocentričnosti. Zdá se, že potřebujeme určitou míru frustrace, určitou míru nenaplnění našich potřeb. Pak si uvědomíme, že existují i jiní lidé, kteří mají také potřeby, touhy a pocity. Jak mi říkala moje matka: "Dickie, tvoje práva končí na konci tvého nosu, tam začíná nos někoho jiného."

Jestřáb posuzuje své okolí z hlediska přežití až do okamžiku, kdy vzlétne.

Father Richard considers how a balance of unconditional and conditional love serves growth in the first half of life:

The only happy people I’ve met are those who have found some way to serve. Such folks are not preoccupied with self-image, success, and power. Many of us began with traditional rules, discipline, and structure that created a kind of compression chamber, often based on exclusion. As we grow, the chamber becomes tight and oppressive, so we begin to practice what we call “the sacred no” against self-serving laws, traditions, and cultural practices that pose as the will of God. We’re no longer willing to prop up the status quo and believe that is all there is to life.

It seems many people raised in our culture in the last few decades grew up backwards by beginning “liberal.” This leaves the unconverted ego in the position of decider. I don’t think we do our children any favors by raising them without boundaries or rules and largely letting them decide for themselves what is right for them. Basically, we’re asking them to start from zero. In an overreaction to the generation before them, parents and the church have been trying hard to love unconditionally. I know this from doing it myself with the young people in the New Jerusalem Community in my early years as a priest. I endlessly preached about God’s unconditional love. To be honest, although we drew thousands of young people, most did not take this very far in terms of deep and lasting transformation or service to the world.

To borrow an idea from Erich Fromm’s classic book The Art of Loving, I believe that the healthiest people are those who received from their two parents and early authority figures a combination of unconditional love and conditional love. This seems to be true of so many effective and influential people, like St. Francis, John Muir, Eleanor Roosevelt, and Mother Teresa. I know my siblings and I received conditional love from our mother and unconditional love from our father. We all admit now that Mom’s demanding love served us very well later in life, although we sure fought her when we were young. And we were glad Daddy was there to balance her out.

It appears we need a goad, a wall to butt up against to create a proper ego structure and a strong identity. Such a foil is the way we internalize our own deeper values, educate our feeling function, and dethrone our own narcissism. We all need to internalize the sacred no to our natural egocentricity. It seems we need a certain level of frustration, a certain amount of not having our needs met. Then we realize there are other people who also have needs and desires and feelings. As my mother told me, “Dickie, your rights end at the end of your nose; that’s where somebody else’s nose begins.”

A hawk judges its environment for survival and eventually takes flight.