Učitel a spisovatel Brian McLaren píše o vášnivé nevinnosti, která charakterizovala jeho "první polovinu života" mladého křesťana:  

Mnozí z nás mají vzpomínky na dobu, kdy náš duchovní život poprvé ožil - na období naší "první lásky". Například v těch prvních měsících po mém [silném duchovním] zážitku ... jsem cítil, že ke mně Bible promlouvá jako nikdy předtím. I to nejjednodušší slovo nebo věta ve mně vyvolávaly pohnutí..... Začal jsem nosit na krku velký dřevěný křížek a na středoškolských učebnicích jsem nosil velkou zelenou Živou bibli - v naději, že se mě na některou z nich někdo zeptá, abych mohl "vydat svědectví" o své bujaré, nakažlivé víře. Rád jsem do svých řečí co nejčastěji vkládal "Chvalte Pána!" - což vyvolávalo "Amen!" u mých křesťanských přátel a překvapení nebo rozčilení u ostatních kamarádů. Když už mluvíme o mých křesťanských přátelích, často jsme se scházeli na schodišti... a modlili se za nějaký zázračný zásah. A zdálo se nám, že naše modlitby byly vyslyšeny daleko za statistickou normou. Zdálo se, že "žijeme, pohybujeme se a máme své bytí" [Sk 17,28] ve svaté záři Boží přítomnosti. Bylo to duchovní jaro a my jsme předpokládali, že nikdy neskončí.  

McLaren popisuje růst v duchovním životě jako dosažení větší plnosti, když překročíme jednoduchost tohoto prvního období:  

Stejně jako veškerá vyšší matematika závisí na zvládnutí základních aritmetických úkonů a stejně jako veškerá složitější hudba závisí na zvládnutí základů tempa, melodie a harmonie, závisí duchovní život na dobrém osvojení si základních lekcí tohoto prvního období, Jednoduchosti. Pokud se tyto lekce nenaučíte dobře, budou mít praktikující v pozdějších obdobích problémy. Pokud však toto období včas neustoupí dalšímu, může duchovní život stagnovat, a dokonce být toxický. Téměř všichni v tomto dynamickém období Prostoty máme tendenci sdílet řadu charakteristických rysů. Vidíme svět v jednoduchých dualistických pojmech: oni jsou ti špatní, kteří vědomě či nevědomě bojují na špatné straně vesmírného boje mezi dobrem a zlem. Cítíme hluboký pocit identity a sounáležitosti s naší in-group..... Tato jednoduchá dualistická víra nám dodává velkou sebedůvěru.  

Tato sebedůvěra má ovšem své nebezpečí, jak jasně říká stará klasika Boba Dylana "With God on Our Side": "You don't count the dead when God's on your side." (S Bohem na naší straně mrtvé nepočítáš, když je Bůh na tvé straně). [1] Tentýž pocit identifikace s vnitřní skupinou, který vyvolává hřejivou záři sounáležitosti a motivuje k obětavému jednání pro nás , může zkysnout v nesnášenlivost, nenávist a dokonce násilí vůči nim. A tytéž snadné, černobílé odpovědi, které nás nyní utěšují a uklidňují, se nám později mohou zdát arogantní, naivní, nevědomé a škodlivé, pokud se v plnosti času nepřeneseme přes Jednoduchost.  

CAC teacher and author Brian McLaren writes about the passionate innocence that characterized his “first half of life” as a young Christian:  

Many of us have memories of when our spiritual lives first came alive—the season of our “first love.” For example, in those initial months after my [powerful spiritual] experience … I felt the Bible speak to me as never before. The simplest word or phrase would stir my soul…. I started wearing a big wooden cross around my neck, and I carried a big, green Living Bible on top of my high-school books—in hopes that someone would ask me about either of them, so I could “bear witness” to my exuberant, contagious faith. I loved to insert “Praise the Lord!” into my speech as often as possible—which elicited “Amen!” from my Christian friends and surprise or annoyance from my other friends. Speaking of my Christian friends, we could often be found huddling in a stairwell … praying for a miraculous intervention of some sort. And our prayers, it seemed to us, were answered way beyond the statistical norm. We seemed to “live and move and have our being” [Acts 17:28] in the holy glow of God’s presence. It was spiritual springtime, and we assumed it would never end.  

McLaren charts growth in the spiritual life as coming to greater fullness when we move beyond the simplicity of that first season:  

Just as all higher mathematics depends on learning basic arithmetic, and just as all more sophisticated music depends on mastering the basics of tempo, melody, and harmony, the spiritual life depends on learning well the essential lessons of this first season, Simplicity. If these lessons aren’t learned well, practitioners will struggle in later seasons. But if in due time this season doesn’t give way to the next, the spiritual life can grow stagnant and even toxic. Nearly all of us in this dynamic season of Simplicity tend to share a number of characteristics. We see the world in simple dualist terms: we are the good guys who follow the good authority figures and we have the right answers; they are the bad guys who consciously or unconsciously fight on the wrong side of the cosmic struggle between good and evil. We feel a deep sense of identity and belonging in our in-group…. This simple, dualist faith gives us great confidence.  

This confidence, of course, has a danger, as the old Bob Dylan classic “With God on Our Side” makes clear: “You don’t count the dead when God’s on your side.” [1] The same sense of identification with an in-group that generates a warm glow of belonging and motivates sacrificial action for us can sour into intolerance, hatred, and even violence toward them. And the same easy, black-and-white answers that comfort and reassure us now may later seem arrogant, naive, ignorant, and harmful, if we don’t move beyond Simplicity in the fullness of time.