V přednášce Milovat dvě poloviny života, Richard popisuje otázky, na které se zaměřujeme v první polovině života:  

Výraz "první polovina života" jsem poprvé četl před lety v díle švýcarského psychologa Carla Junga (1875-1971). Tehdy mi to dávalo smysl, ale pravděpodobně jsem byl tehdy příliš mladý na to, abych si uvědomil, jak pravdivým se to nakonec stane. Ve zkratce - a to je můj laický výklad Carla Junga - by řekl, že první polovina života je úkol, který považujeme za svůj hlavní úkol. Druhá polovina života je ve skutečnosti úkolem v rámci úkolu, ke kterému se spousta lidí nikdy nedostane, protože jsou tak zaujati tím prvním úkolem, který se týká vydělávání peněz, získávání vzdělání, výchovy dětí a splácení hypotéky. Jde o tradici, zákon, strukturu, autoritu a identitu. Jde o to, proč jsem významný, proč jsem důležitý, proč na mně záleží, proč jsem dobrý.  

Většina z nás je do čtyřicítky natolik zažraná do těchto úkolů první poloviny života, že si nedokážeme představit, že by v životě mohlo být ještě něco dalšího. Ale pokud u toho zůstaneme, zůstane vše o mně. Jak mohu být důležitý? Jak mohu být v bezpečí? Jak mohu být významný? Jak mohu vydělat peníze? Jak mohu vypadat dobře? A jak mohu zemřít šťastnou smrtí a dostat se do nebe?" Náboženství se samo o sobě stává evakuačním plánem pro příští život, jak říká můj přítel a kolega Brian McLaren, protože na tomto světě nevidíme mnoho událostí, které by měly hloubku nebo význam. Z velké části zůstává záležitostí přežití.  

Musím smutně konstatovat, že po pětapadesáti letech kněžské služby si myslím, že mnoho křesťanů se nikdy nepřeneslo přes otázky přežití, otázky bezpečnosti, dokonce ani přes zajištění své budoucnosti na věčnosti. Náboženství první poloviny života je pojistným plánem, který má tuto budoucnost zajistit. V této fázi je nám jakýkoli pocit, že jsme součástí kosmu, že jsme součástí dějinného záběru, že Bůh dělá něco většího, lepšího a rozsáhlejšího než jen záchranu jednotlivých duší (a zejména mé vlastní duše), z velké části lhostejný. Myslím, že nepřeháním. To je vše, co první polovina života dokáže.  

Je jasné, že pokud chce být někdo zvolen do politické funkce ve Spojených státech nebo v jakékoli jiné zemi, stačí, když lidem zajistí bezpečí. Bill Plotkin, který v posledních desetiletích úžasně ovlivnil mnoho lidí, mluví o první polovině života jako o našem tanci přežití a o druhé polovině života jako o našem posvátném tanci. [1] Většina lidí se nikdy nedostane za hranice svého tance přežití. Jsou to jen otázky identity, otázky hranic, otázky nadřazenosti a otázky bezpečí. Nazvali bychom je otázkami ega, ale nejsou to otázky duše.  

Duše se pohybuje nad otázkami bezpečnosti a důležitosti, protože zjistila, že to je naprosto důležité.  

In his talk Loving the Two Halves of Life, Richard describes the questions we focus on in the first half of life:  

I first read the phrase “first half of life” in the work of Swiss psychologist Carl Jung (1875−1971) years ago. It made sense to me then, but I probably was too young at that point to recognize how true it would eventually become. In short—and this is my layperson’s interpretation of Carl Jung—he would say that the first half of life is the task that we think is our primary task. The second half of life is really the task within the task that a lot of people never get to because they’re so preoccupied with the first task, which is all about making money, getting an education, raising children, and paying a mortgage. It’s about tradition, law, structure, authority, and identity. It’s about why I’m significant, why I’m important, why I matter, why I’m good.  

Most of us are so invested in these first-half-of-life tasks by the age of forty that we can’t imagine there’s anything more to life. But if we stay there, it remains all about me. How can I be important? How can I be safe? How can I be significant? How can I make money? How can I look good? And how can I die a happy death and go to heaven? Religion itself becomes an evacuation plan for the next life, as my friend and colleague Brian McLaren says, because we don’t see much happening of depth or significance in this world. It largely remains a matter of survival.  

I’m sad to say, after fifty-five years as a priest, I think a lot of Christians have never moved beyond survival questions, security questions, even securing their future in eternity. First-half-of-life religion is an insurance plan to ensure that future. In this stage, any sense of being a part of a cosmos, of being part of a historical sweep, that God is doing something bigger and better and larger than simply saving individual souls (and my own soul in particular) is largely of no interest to us. I don’t think I’m exaggerating. That’s all the first half of life can do.  

It’s clear that if someone wants to be elected to a political office in the United States or any country, all they need to do is assure people of safety. Bill Plotkin, who’s been such a wonderful influence on so many people in recent decades, speaks of the first half of life as our survival dance, and the second half of life as our sacred dance. [1] Most people never get beyond their survival dance. It’s just identity questions, boundary questions, superiority questions, and security questions. We would call them ego questions, but they’re not questions of the soul.  

The soul moves beyond questions of security and importance because it has discovered that it is absolutely important.