Učitel CAC Brian McLaren říká, že Ježíše pochopíme jasněji, když o něm budeme uvažovat skrze linii židovské víry a hebrejských proroků:  

V dějinách křesťanství se zřejmě stalo to, že jsme se Ježíše snažili pochopit především prostřednictvím jeho potomků, což znamená, že když chceme Ježíše pochopit, říkáme: "Co o Ježíši řekl Pavel? Co o Ježíši řekl Augustin? Co říká Akvinský o Ježíši? Co o Ježíši řekl Martin Luther, Jan Kalvín nebo John Wesley?". Snažíme se pochopit Ježíše tím, že studujeme, co lidé říkali po jeho životě. Myslím, že by bylo mnohem lepší, kdybychom Ježíše chápali dopředu ve smyslu: "Podívejte se na jeho předky; podívejte se na rod, do něhož přišel". Dává to smysl? Zařaďte Ježíše do kontextu jeho dějin a jeho příběhu.  

Když to uděláme, pochopíme, že pro Ježíše, který vyrůstal jako Žid, vstupoval do sféry lidí, jako byli patriarchové Abraham, Izák, Jákob, Josef a lidé, kteří dali vzniknout novému národu. Samozřejmě bychom měli přidat Sáru, Rebeku a Ráchel a další.... Pak přicházejí tyto další postavy zvané proroci. Mojžíš je skutečně vnímán jako první prorok a pak je tu mnoho, mnoho dalších, Amos je možná téměř prototypem proroka. Jsou to lidé, kteří mají nějakou zkušenost s nasloucháním Bohu a pak mluví za Boha. Obvykle čelí útlaku a nespravedlnosti a hlásají osvobození a varování a příslib a představy.[1] 

Amy-Jill Levineová, židovská znalkyně Nového zákona, jmenuje způsoby, jakými se Ježíšův život a jeho činy odrážely od proroků, které zná ze své náboženské výchovy:  

Ježíš se rozčiluje nad kněžími stejně jako Ámos. Ježíš vypráví podobenství stejně jako prorok Nátan a řada rabínů, jejichž příběhy se objevují v postbiblických židovských pramenech. Ježíš uzdravuje a křísí mrtvé; stejně tak Eliáš a Elíša. Ježíš přežije, když jsou v jeho okolí zabíjeny děti, stejně jako Mojžíš. Nemusel jsem číst Matouše 2-7, abych věděl, že zachráněné dítě se vydá na cestu do Egypta, přejde přes vodu v zážitku, který změní jeho život, bude čelit pokušení na poušti, vystoupí na horu a přednese komentáře k Zákonu - vzor byl již stanoven v Shemot, knize Exodus. [2] 

Přes mnohé podobnosti mezi Ježíšem a židovskými proroky Levine zdůrazňuje, že autoři evangelií považují Ježíše za více než proroka: 

Ačkoli samotný Ježíš může být vnímán jako dědic odkazu Ámose a Jeremiáše, evangelia ho představují jako víc než jen proroka. Podle evangelistů je Božím Synem, který k prorocké péči o spravedlnost přidává něco nového. Jde daleko za roli Izajáše a Micheáše, kteří usilují o to, čemu se hebrejsky říká t'šuva, návrat a pokání. Ježíš z evangelií usiluje o něco nového, konkrétně o jeho následování. Je důležitý nejen kvůli tomu, co říká, ale také kvůli tomu, kým je. [3] 

CAC teacher Brian McLaren says that we understand Jesus more clearly when we consider him through the lineage of his Jewish faith and the Hebrew prophets:  

What seems to have happened in Christian history is that we have tried to understand Jesus primarily through his descendants, meaning when we want to understand Jesus, we say, “What did Paul say about Jesus? What did Augustine say about Jesus? What did Aquinas say about Jesus? What did Martin Luther or John Calvin or John Wesley say about Jesus?” We try to understand Jesus by studying what people said after his life. I think it would be much better for us to understand Jesus forwards in the sense of, “Look at his ancestors; look at the lineage into which he came.” Does that make sense? Place Jesus in the context of his history and his story.  

When we do that, we understand that for Jesus growing up as a Jew, he was entering into a realm of people like patriarchs Abraham, Isaac, Jacob, Joseph, and the people who gave birth to a new people. Of course, we should add Sarah, Rebecca, and Rachel and the others.… Then come these other figures called prophets. Moses really is seen as the first prophet and then there are many, many others, Amos maybe being almost a prototypical prophet. These are people who have some experience of listening to God and then speaking for God. They generally are confronting oppression and injustice and proclaiming liberation and warning and promise and imagination. [1] 

Amy-Jill Levine, a Jewish scholar of the New Testament, names ways Jesus’ life and actions echoed those of prophets familiar to her from her religious upbringing:  

Jesus fusses at priests, just like Amos. Jesus tells parables, just like the prophet Nathan and a number of rabbis whose stories appear in postbiblical Jewish sources. Jesus heals and raises the dead; so too Elijah and Elisha. Jesus survives when children around him are slaughtered, just like Moses. I didn’t have to read Matthew 2–7 to know that the rescued baby would take a trip to Egypt, cross water in a life-changing experience, face temptation in the wilderness, ascend a mountain, and deliver comments on the Law—the pattern was already established in Shemot, the book of Exodus. [2] 

In spite of many similarities between Jesus and the Jewish prophets, Levine stresses that the Gospel writers view Jesus as more than a prophet:  

Although Jesus himself may be perceived as heir to the legacy of Amos and Jeremiah, the Gospels present him as more than a prophet. He is, according to the Evangelists, the Son of God, who adds something new to the prophetic concern for justice. He goes well beyond the role of Isaiah and Micah, who seek what is called in Hebrew t’shuvah, return and repentance. Jesus of the Gospels seeks something new, specifically, following him. He is important not only because of what he says, but also because of who he is. [3]