V homilii na Markovo evangelium 1,21-28 otec Richard popisuje napětí mezi kněžskými a prorockými úkoly - oba jsou pro zdravé náboženství nezbytné:  

V judaismu, a myslím, že po pravdě řečeno ve všech náboženstvích, existují dva velké kmeny duchovních učitelů. Existuje kněžský kmen, který drží systém pohromadě tím, že opakuje tradici. Ten, který známe méně, je prorocký kmen, protože ten nebyl tak docela přijat. Proroci jsou kritičtí právě k systému, který kněží udržují. 

Pokud máme obojí, máme určitý druh celistvosti nebo integrity. Pokud máme jen kněze, neustále opakujeme stranickou linii a vše je o loajalitě, konformitě a dodržování pravidel - a to vypadá jako náboženství. Pokud však máme kněze a proroka, máme systém, který se neustále zdokonaluje a opravuje zevnitř. Tyto dva kmeny se velmi zřídka setkávají. Vidíme to na Mojžíšovi, který jednak shromažďuje Izrael, a zároveň je nejkritičtější ke svému lidu. Znovu to vidíme u Ježíše, který miluje svůj lid a své židovské náboženství, ale je smrtelně kritický k pokrytectví, iluzi a podvodu (viz Matouš 23 a Lukáš 11,45-12,3). 

Žijeme v té nejúžasnější době, protože ji právě teď máme v papeži Františkovi. Velmi zřídka máme papeže, který je zároveň prorokem: takového, který drží tradici pohromadě, respektuje ji a zachovává, ale zároveň je často dost kritický k biskupům a kněžím (což by měl dobře dělat).  

Richard poukazuje na to, že Ježíšův první čin jako proroka spočíval ve vyhnání zla z náboženského zřízení:  

Ježíš vstupuje do synagogy a samozřejmě poznává zlé a oni poznávají jeho (Mk 1,24). Jsou odhaleni. Jedná se o první exorcismus neboli vyhánění démona, a to na nejúžasnějším místě. Není to na trhu, není to u prostitutek, není to u celníků. Ďábel je v samotné synagoze! To není žádný malý symbol.   

Jediný způsob, jak může zlo uspět, je převléknout se za dobro. A jedním z nejlepších převleků zla je náboženství. Stačí předstírat lásku k Bohu, chodit každou neděli do kostela, odříkávat vyznání víry a říkat všechny správné věci. Někdo může být rasista, být proti chudým, nenávidět přistěhovalce a zcela se starat o vydělávání peněz a být materialista, ale přesto může každou neděli chodit do kostela a být v očích náboženství "ospravedlněn".  

Na tyto věci upozorňují proroci, takže proroci nejsou zdaleka tak oblíbení jako kněží. Kněží neustále opakují stranickou linii, takže není důvod s nimi bojovat. Proroci však dělají obojí: spojují to nejlepší z konzervativního s tím nejlepším z liberálního, abychom použili současný jazyk. Ctí tradici a zároveň říkají, co je na tradici falešné. To je to, co mohou dělat plně duchovně vyspělí lidé.  

In a homily on Mark 1:21–28, Father Richard describes the tension between priestly and prophetic tasks—both of which are necessary for healthy religion:  

There are two great strains of spiritual teachers in Judaism, and I think, if the truth is told, in all religions. There’s the priestly strain that holds the system together by repeating the tradition. The one we’re less familiar with is the prophetic strain, because that one hasn’t been quite as accepted. Prophets are critical of the very system that the priests maintain. 

If we have both, we have a certain kind of wholeness or integrity. If we just have priests, we keep repeating the party line and everything is about loyalty, conformity, and following the rules—and that looks like religion. But if we have the priest and the prophet, we have a system constantly refining itself and correcting itself from within. Those two strains very seldom come together. We see it in Moses, who both gathers Israel, and yet is the most critical of his own people. We see it again in Jesus, who loves his people and his Jewish religion, but is lethally critical of hypocrisy and illusion and deceit (see Matthew 23 and Luke 11:45–12:3). 

We’re living in a most amazing time because we have it in Pope Francis right now. We very seldom have a pope who is also a prophet: one who holds the tradition together, respects and conserves the tradition, but at the same time is often quite critical of the bishops and the priests (as he well should be).  

Richard points out that Jesus’ first action as a prophet involved driving out evil from a religious establishment:  

Jesus enters the synagogue and of course he recognizes the evil ones, and they recognize him (Mark 1:24). They’re exposed. This is the first exorcism, or casting out of a demon, and it’s in a most amazing place. It’s not in the marketplace, it’s not in the prostitutes, it’s not in the tax collectors. The devil is in the synagogue itself! This is no small symbol.   

The only way evil can succeed is to disguise itself as good. And one of the best disguises for evil is religion. Just pretend to love God, go to church every Sunday, recite the creed, and say all the right things. Someone can be racist, be against the poor, hate immigrants, and be totally concerned about making money and being a materialist, but still go to church each Sunday and be “justified” in the eyes of religion.  

Those are the things that prophets point out, so prophets aren’t nearly as popular as priests. Priests keep repeating the party line, so there’s no reason to fight them. But prophets do both: they put together the best of the conservative with the best of the liberal, to use contemporary language. They honor the tradition, and they also say what’s phony about the tradition. That’s what fully spiritually mature people can do.