Nejvíce ze všeho musíte chtít lásku, ale stále doufáte i v duchovní dary, zejména proroctví.
-1. Korintským 14,1, Jeruzalémská bible

Richard se zamýšlí nad darem proroctví v církvi a nad tím, proč dnes tolik z nás tento dar nerozpoznává:

Je zajímavé, že Pavel uvádí proroctví jako druhý nejdůležitější z darů Ducha. Přesto si myslím, že lze s jistotou říci, že většina z nás vyrostla v domnění, že proroctví je něco, co existovalo v minulosti, ale nemá žádný současný význam nebo smysl. Opravdu jsme neočekávali, že bychom se s nějakými proroky setkali; kdyby ano, určitě bychom si mysleli, že jsou výstřední, fanatičtí nebo divní. Ale Pavel píše: "Některým [Kristus] daroval, aby byli apoštoly, některým proroky, některým evangelisty, některým pastory a učiteli, aby svatí společně vytvářeli jednotu v díle služby a budovali Kristovo tělo" (Ef 4,11-12, Jeruzalémská Bible). V listu Korintským je výslovně jmenuje hned po lásce, před ostatními dary (viz 1K 14,1).

Takže tu máme fenomén něčeho, co je údajně ústřední, a přesto o tom většina z nás nic neví. Něco se pokazilo, nebo se Pavel mýlí? Představuji si velkou skládanku, ale jeden dílek v ní chybí, a myslím, že je to důležitost významu proroctví.

Nejprve předpokládejme, že neznamená nic z toho, co si myslíme, že představuje prorok: někoho, kdo předpovídá budoucnost nebo vydává strašná varování. Toho se zbavme. Také jsem při svých cestách po světě našel mnoho kostelů s názvem Kristus Král, ale nikdy jsem nenašel kostel s názvem Kristus Prorok. A téměř nikdy, s výjimkou posledních několika let, jsem neviděl Krista Proroka zobrazeného v umění. Myslím, že to prozrazuje, že existuje jen velké nepochopení, nedocenění, ba dokonce neočekávání Ježíše v této roli. Neočekáváme to, a pokud to neočekáváme, pokud to nechceme, pokud to nehledáme, určitě to nedostaneme.

Když si vzpomenu na semináře pro ty z nás, kteří máme být učiteli a apoštoly v církvi, doslova jsme školili lidi, aby rostli v dalších darech Ducha. Vzdělávali jsme je, potvrzovali jsme je, certifikovali jsme je, vysvěcovali jsme je. Ale ve skutečnosti, kdyby se někdo odvážil považovat se za proroka, pravděpodobně by ani nebyl v církvi vítán. Pravděpodobně by se předpokládalo, že jsou nebezpeční nebo kritičtí nebo negativní nebo pomýlení.

Všechno, co mohu předpokládat, je, že zde existuje nějaká ideologická zaujatost. Proč tento dar nevidíme, nehledáme nebo neočekáváme? Myslím, že ti, kdo zakládají náboženství, a ti, kdo budují církve, mají přirozenou zaujatost proti charismatu či daru proroka. Prorok je vždy výzvou pro "obvyklý byznys"

You must want love more than anything else; but still hope for the spiritual gifts as well, especially prophecy.
—1 Corinthians 14:1, Jerusalem Bible

Richard considers the gift of prophecy in the church, and why so many of us fail to recognize this gift today:

It is interesting to me that Paul lists prophecy as the second most important of the gifts of the Spirit. Yet I think it’s safe to say that most of us grew up thinking that prophecy was something that existed in the past, but it had no contemporary significance or meaning. We really didn’t expect to meet any prophets; if we did, I’m sure we’d think they were eccentric or fanatic or strange. But Paul writes, “To some [Christ’s] gift was that they should be apostles; to some, prophets; to some, evangelists; to some, pastors and teachers; so that the saints together make a unity in the work of service, building up the Body of Christ” (Ephesians 4:11–12, Jerusalem Bible). In Corinthians, he specifically names it right after love, ahead of other gifts (see 1 Corinthians 14:1).

So here we have this phenomenon of something that’s supposedly central and yet most of us know nothing about it. Has something gone wrong or is Paul wrong? I picture a big jigsaw puzzle, but there’s a piece missing, and I think it’s the importance of the meaning of prophecy.

First of all, let’s assume it doesn’t mean anything we think a prophet represents: someone who foretells the future, or issues dire warnings. Let’s get rid of that. Also, traveling around the world, I’ve found many churches named Christ the King, but I’ve never found a church named Christ the Prophet. And hardly ever, except in the last few years, have I seen Christ the Prophet pictured in art. I think this reveals there’s just a great big non-understanding, non-appreciation, even non-expectation of Jesus in that role. We don’t expect it, and if we don’t expect it, if we don’t want it, if we aren’t looking for it, we sure aren’t going to get it.

When I think of seminaries for those of us who are supposed to be teachers and apostles in the church, we literally trained people to grow in the other gifts of the Spirit. We educated them, we affirmed them, certified them, ordained them. But in fact, if anyone would dare to think of himself or herself as a prophet, they probably wouldn’t even be welcome in the church. They’d probably be assumed to be dangerous or critical or negative or mistaken.

All I can presume is that there’s some kind of ideological bias here. Why is it that we can’t see this gift, or look for it, or expect it? I think those who establish religion, and those who build churches, have an inherent bias against the charism or gift of the prophet. The prophet is always a challenge to “business as usual.”