Na Nový rok vás zveme k prozkoumání tématu letošních denních meditací: Prorocká cesta. Začneme tím, jak téma chápe otec Richard a co pro něj znamená:  

Naše letošní téma denních meditací se jmenuje Prorocká cesta a nemyslím si, že je to náhodné slovní spojení. Nabízím ho v kontrastu k tomu, co většina z nás byla naučena považovat za křesťanství obecně - ne za prorockou cestu, ale za soutěž, která okamžitě rámuje realitu ve smyslu vítěz-poražený, vítězové a poražení. Prorocká cesta říká, že existuje způsob směřování k vítězství, který zahrnuje i prohru. Nevylučuje ji. Vidíme v tom genialitu? Je to to, co jste ode mě často slyšeli nazývat dokonalostí jako zahrnutím nedokonalosti. Hřích je součástí cesty ke spáse. Doufám, že jakmile to uslyšíte, řeknete: "Samozřejmě, to je přece jasné!"   

Většina z nás dává přednost jazyku soudní síně, soudu a soutěže, kde je několik vítězů a spousta poražených. To však dějinám příliš nesloužilo. Prorocká cesta hovoří o cestě dvou kroků vpřed, která nutně pokračuje jedním krokem vzad. Tento pád, toto selhání, toto utrpení - ať už použijeme jakékoliv slovo - se stává energií pro další dva kroky vpřed. To je literatura moudrosti na rozdíl od literatury soutěže. Letos se pomocí meditací pokusíme ilustrovat, že křesťanská cesta je cestou prorockou. [1] 

Otec Richard dlouho popisoval proroky jako ty, kteří nabízejí "třetí cestu" mimo konkurenční, my a oni myšlení:  

Existuje třetí cesta mimo boj nebo útěk, konzervativní nebo liberální, a je to pravděpodobně cesta "pokleknutí". Většina lidí by ji prostě nazvala "moudrostí", která se vždy odlišuje od pouhé inteligence. Vyžaduje proměnu vědomí a posun za hranice dualistického myšlení typu vítězství/prohra.   

On this New Year’s Day, we invite you to explore the theme for this year’s Daily Meditations: The Prophetic Path. We begin with Father Richard’s understanding of the theme and what it means to him:  

Our Daily Meditation theme this year is called The Prophetic Path, and I don’t think it’s an accidental phrase. I offer it in contrast to what most of us were trained to think of as Christianity in general—not as a prophetic path, but as a contest, which immediately frames reality in terms of win-lose, winners and losers. The prophetic path says there’s a way of moving toward winning that includes losing. It doesn’t exclude it. Can we see the genius of that? It’s what you’ve often heard me call perfection as the inclusion of imperfection. Sin is part of the journey towards salvation. Once you hear it, I hope you can say, “Of course, that’s obvious!”  

Most of us prefer the language of courtroom and judgment and contest, where there are a few winners and lots of losers. This has not served history well. The prophetic path talks about a journey of two steps forward that necessarily continues to include one step backward. That falling, that failing, that suffering—use whatever word—becomes the energy for the next two steps forward. This is wisdom literature as opposed to contest literature. We’re going to use the meditations this year to try to illustrate that the Christian way is a prophetic path. [1] 

Father Richard has long described the prophets as those who offer a “third way” beyond competitive, us-and-them thinking:  

There is a third way beyond fight or flight, conservative or liberal, and it probably is a way of “kneeling.” Most people would just call it “wisdom,” which is always distinguished from mere intelligence. It demands a transformation of consciousness and a move beyond the dualistic win/lose mind.   

We come to this “third way” of the prophetic path only over time. In the words of W. H. Auden, “For the garden is the only place there is, but you will not find it / Until you have looked for it everywhere and found nowhere that is not a desert.” [2] The gospel accepts this essentially tragic nature of human existence; it is willing to bear the contradictions that are imprinted on all of reality. It will always be a road less traveled. Let’s call it “unstable stability”! But for some reason, it is only the real stability, because it is a truthful map of reality, and it is always the truth that sets us free. It is contact with Reality that finally heals us. And contemplation, quite simply, is meeting reality in its most simple, immediate, and contradictory form. It is the resolving of those immense contradictions that characterizes the mystics, the saints, the prophets, and all those who pray. The result is always a “third something.” [3]