Emerita fakulty CAC Cynthia Bourgeaultová označuje vzájemné soužití za hlavní vlastnost Božího království, kterou Ježíš přišel zjevit.

Značným znakem tohoto vědomí [Království] je, že nevidí žádné oddělování - ani mezi Bohem a lidmi, ani mezi lidmi a jinými lidmi. A to jsou skutečně dvě základní Ježíšovy nauky, které jsou základem všeho, co říká a dělá.

Žádné oddělení mezi Bohem a lidmi. Když Ježíš mluví o této Jednotě, nemluví ve východním smyslu o rovnocennosti bytí, tedy o tom, že jsem sám v sobě božský. Má spíše na mysli úplné, vzájemné přebývání: Já jsem v Bohu, Bůh je v tobě, ty jsi v Bohu, my jsme jeden v druhém. Jeho nejkrásnějším symbolem pro to je ... . Jana 15, kde říká: "Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Zůstaňte ve mně, jako já ve vás" [viz Jan 15,4-5]. O několik veršů později říká: "Jako Otec miloval mne, tak jsem já miloval vás. Zůstaňte v mé lásce" [Jan 15,9]. I když skutečně tvrdí, že "Otec a já jsme jedno" [Jan 10,30] . . nepovažuje to za výlučnou výsadu, ale za něco, co je společné všem lidem. Mezi lidmi a Bohem neexistuje žádné oddělení díky tomuto vzájemnému prolínání, které vyjadřuje nedělitelnou skutečnost božské lásky. Vplýváme do Boha - a Bůh do nás -, protože je přirozeností lásky vplývat. A když se takto dáváme jeden druhému, vinný kmen dává život a soudržnost ratolestem, zatímco ratolesti zviditelňují to, čím je vinný kmen. . . . Celek a část žijí společně ve vzájemné, láskyplné reciprocitě, jeden patří druhému a závisí na něm, aby se projevila plnost lásky. Taková je Ježíšova vize, podle níž neexistuje oddělení mezi lidským a božským.

Neoddělování člověka od člověka je stejně silná představa - a stejně náročná. Jedno z nejznámějších Ježíšových učení zní: "Miluj svého bližního jako sebe sama" [Mk 12,31; Mt 22,39]. Téměř vždy to však slyšíme špatně. Slyšíme "Miluj bližního svého jako sebe sama.". . . Když se však pozorně zaposloucháte do Ježíšova učení, žádné "jako" tam není. Je tam jen "Miluj bližního svého jako sebe sama" - jako pokračování své vlastní bytosti. Je to úplné vidění toho, že tvůj bližní jsi ty sám. Nejsou tu dva jedinci, z nichž jeden se snaží zlepšit se za cenu druhého nebo rozšířit dobročinnost na druhého; jsou tu prostě dvě buňky jednoho velkého Života. Každá z nich je stejně cenná a potřebná. A jak se tyto dvě buňky vzájemně prolínají a zakoušejí tento jediný Život zevnitř, zjišťují, že "položit život za druhého" [Jan 15,13] neznamená ztrátu vlastního já, ale jeho obrovské rozšíření - protože nedělitelná skutečnost lásky je jediným Pravým Já.

CAC faculty emerita Cynthia Bourgeault identifies inter-abiding as the primary quality of God’s Kingdom that Jesus came to reveal.

The hallmark of this [Kingdom] awareness is that it sees no separation—not between God and humans, not between humans and other humans. And these are indeed Jesus’s two core teachings, underlying everything he says and does.

No separation between God and humans. When Jesus talks about this Oneness, he is not speaking in an Eastern sense about an equivalency of being, such that I am in and of myself divine. What he more has in mind is a complete, mutual indwelling: I am in God, God is in you, you are in God, we are in each other. His most beautiful symbol for this is . . . John 15 where he says, “I am the vine; you are the branches. Abide in me as I in you” [see John 15:4–5]. A few verses later he says, “As the Father has loved me, so I have loved you. Abide in my love” [John 15:9]. While he does indeed claim that “the Father and I are one” (John 10:30) . . . he does not see this as an exclusive privilege but as something shared by all human beings. There is no separation between humans and God because of this mutual interabiding which expresses the indivisible reality of divine love. We flow into God—and God into us—because it is the nature of love to flow. And as we give ourselves into one another in this fashion, the vine gives life and coherence to the branch while the branch makes visible what the vine is. . . . The whole and the part live together in mutual, loving reciprocity, each belonging to the other and dependent on the other to show forth the fullness of love. That’s Jesus’s vision of no separation between human and Divine.

No separation between human and human is an equally powerful notion—and equally challenging. One of the most familiar of Jesus’s teachings is “Love your neighbor as yourself” [Mark 12:31; Matthew 22:39]. But we almost always hear that wrong. We hear “Love your neighbor as much as yourself.”. . . If you listen closely to Jesus’s teaching however, there is no “as much as” in there. It’s just “Love your neighbor as yourself”—as a continuation of your very own being. It’s a complete seeing that your neighbor is you. There are not two individuals out there, one seeking to better herself at the price of the other, or to extend charity to the other; there are simply two cells of the one great Life. Each of them is equally precious and necessary. And as these two cells flow into one another, experiencing that one Life from the inside, they discover that “laying down one’s life for another” [John 15:13] is not a loss of one’s self but a vast expansion of it—because the indivisible reality of love is the only True Self.