Veřejná teoložka Rachel Held Evansová (1981-2019) našla inspiraci v Mariině odvážném "ano" Bohu:

Možná právě proto, že jsem až po krk v období mateřství a péče o děti, si více než kdy jindy uvědomuji překvapivou a hlubokou skutečnost, že jsem křesťankou ne proto, že jsem něco udělala, ale proto, že dospívající dívka žijící v okupované Palestině v jednom z nejnebezpečnějších okamžiků dějin řekla ano - ano Bohu, ano celému volání, kterému nemohla rozumět, ano zranitelnosti tváří v tvář společenskému odsudku . ... ano vizi pro sebe a svého malého chlapce o poslání, které by svrhlo vládce a pozvedlo pokorné, které by odvrátilo bohaté a nasytilo hladové dobrými věcmi, které by rozptýlilo pyšné a shromáždilo ponížené [viz Lukáš 1,51-53], ano životu, který přišel bez záruky jejího bezpečí nebo bezpečí jejího syna.

Vím, že křesťané jsou velikonoční lidé. Máme mít v oblibě příběh vzkříšení, který nám připomíná, že smrtí Boží příběh nikdy nekončí. Přesto mi tento příběh nikdy nepřipadal ani z poloviny tak přesvědčivý jako příběh Vtělení.

Evans ctí jedinečnou roli, kterou Maria a ženy všude na světě hrají ve fyzickém vtělení lidstva:

Je téměř nemožné tomu uvěřit: Bůh se zmenšuje do velikosti zygoty, implantované do měkké výstelky ženského lůna. Bohu rostou prsty na rukou a nohou. Bůh kopající a škytající v děloze. Bůh se pohybuje porodním kanálem a vstupuje na tento svět pokrytý krví, možná do pevné, čekající náruče porodní asistentky. Bůh křičící hladem. Bůh se natahuje po matčiných prsou. Bůh zcela uvolněný, se zavřenýma očima, s buclatýma ručičkama zvednutýma nad hlavu v pozici plné důvěry. Bůh odpočívá v matčině náručí. . .

Bůh svěřil své já, zcela a úplně a v plné tělesné podobě, do péče ženy. Bůh potřeboval ženu k přežití. Než nás Ježíš nakrmil chlebem a vínem, tělem a krví, potřeboval být sám Ježíš nakrmen, a to ženou. Potřeboval ženu, která by řekla: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává.". . . 

Pochopit Mariino lidství a její ústřední roli v Ježíšově příběhu znamená připomenout si skutečný zázrak Vtělení - a tím je základní křesťanské přesvědčení, že Bůh je s námi, obyčejně obyčejný. Bůh je s námi v našich obavách i bolestech, v ranních nevolnostech i zánětech uší, v uprchlických krizích i ve vytrvalosti v Říši, ve smradlavých stodolách i nevýrazných zapadlých městečkách, v porodních bolestech novopečené matky i v pláči malého dítěte. Ve všech těchto věcech je Bůh s námi - a Bůh je pro nás.

Public theologian Rachel Held Evans (1981–2019) found inspiration in Mary’s courageous “yes” to God:

Perhaps it is because I am neck-deep in a season of motherhood and caretaking that I am more aware than ever of the startling and profound reality that I am a Christian not because of anything I’ve done but because a teenage girl living in occupied Palestine at one of the most dangerous moments in history said yes—yes to God, yes to a wholehearted call she could not possibly understand, yes to vulnerability in the face of societal judgment . . . yes to a vision for herself and her little boy of a mission that would bring down rulers and lift up the humble, that would turn away the rich and fill the hungry with good things, that would scatter the proud and gather the lowly [see Luke 1:51–53], yes to a life that came with no guarantee of her safety or her son’s.

I know that Christians are Easter people. We are supposed to favor the story of the resurrection, which reminds us that death is never the end of God’s story. Yet I have never found that story even half as compelling as the story of the Incarnation.

Evans honors the unique role that Mary, and women everywhere, play in humanity’s physical incarnation:

It is nearly impossible to believe: God shrinking down to the size of a zygote, implanted in the soft lining of a woman’s womb. God growing fingers and toes. God kicking and hiccupping in utero. God inching down the birth canal and entering this world covered in blood, perhaps into the steady, waiting arms of a midwife. God crying out in hunger. God reaching for his mother’s breasts. God totally relaxed, eyes closed, his chubby little arms raised over his head in a posture of complete trust. God resting in his mother’s
lap. . . .

God trusted God’s very self, totally and completely and in full bodily form, to the care of a woman. God needed women for survival. Before Jesus fed us with the bread and the wine, the body and the blood, Jesus himself needed to be fed, by a woman. He needed a woman to say: “This is my body, given for you.”. . . 

To understand Mary’s humanity and her central role in Jesus’s story is to remind ourselves of the true miracle of the Incarnation—and that is the core Christian conviction that God is with us, plain old ordinary us. God is with us in our fears and in our pain, in our morning sickness and in our ear infections, in our refugee crises and in our endurance of Empire, in smelly barns and unimpressive backwater towns, in the labor pains of a new mother and in the cries of a tiny infant. In all these things, God is with us—and God is for us.