Otec Greg Boyle je zakladatelem společnosti Homeboy Industries, která nabízí práci, služby a důstojnost bývalým členům gangů. Je svědkem uzdravení, které pramení z úcty ke skutečnosti - a právě v ní narážíme na Boha.  

Naší úctou si připomínáme posvátné. . . . Je to úcta, kterou prokazujeme skutečnosti, jež se nám zjevuje. Ježíš svou skutečnost neopustil, on ji žil. Před ničím neutíkal a hledal nějakou moudrou cestu skrze všechno. Do všeho se zapojoval s přijetím. Měl vždy na zřeteli, aby si vážil své skutečnosti. Napsal mi jeden můj kamarád, Leo: Leo mi napsal: "Budu věřit, že se nad mým bláznivým zadkem vznáší Boží stálost lásky. Vroucně se snažím pěstovat svaté touhy." Všichni se na něj těšili. Takto nacházíme tento jiný druh kroku a radostného zapojení do naší milované reality. Svatost spočívá v každé jednotlivé věci. Ano, vznáší se, nad naším bláznivým zadkem. . . .

Vždycky se mi líbilo, že jméno svaté Kateri Tekakwithy "Tekakwitha" znamená "ta, která naráží do věcí". Co když je svatost kontaktní sport a my máme do věcí narážet? Právě to znamená přijmout kontemplativní, mystický způsob vnímání celistvosti. Dává nám možnost nahlédnout do složitosti a brání nám v odsuzování, obviňování a démonizování. Pokud si dovolíme "narážet do věcí", přestaneme měřit. Přestaneme se balit do bublin proti realitě. Přestaneme se snažit "učit se doma", aby se nás svět nedotkl. Je těžké přijmout svět... když se před ním tak chráníme a defenzivně chráníme. Jeden domácí mi jednou řekl: "Trvalo mi celé ty roky, než jsem uviděl skutečný svět. A jakmile ho uvidíš, je tam jenom Bůh."

Boyle uzavírá propast mezi světským a posvátným:

Světské nechceme vzdalovat, ale vždycky ho chceme přiblížit. Teprve pak se z obyčejných věcí a okamžiků stanou epifanie Boží přítomnosti. Jednou mi nějaký člověk řekl: "Chci se stát duchovnějším." A já mu odpověděl: "Ne. Bůh nás však zve, abychom obývali plnost svého lidství. Bůh nám nabízí celistvost. Nespokojme se s pouhým duchovním. Jsme svátostní až do morku kostí, když si myslíme, že všechno je svaté. Svatost nenacházíme jen v nadpřirozenu, ale ve Vtělení tady a teď. Pravdou je, že svátosti se dějí neustále, pokud máme oči, abychom je viděli. . . .

Smysl Vtělení spočívá v tom, že Ježíš je jedním z nás v obyčejnosti. Ježíš je Božím prohlášením, že Nekonečný je přítomen v tom všem. . . .

Naše mystické "ponoření se" je jádrem Vtělení. Ježíš o sobě mluvil POUZE jako o Synu člověka, což znamená Člověk. To musí být důležité. V Bibli se objevuje osmdesát sedmkrát. "Nikdy neříkej, že to není Bůh", pokud je to člověk, v těle a stále přítomný.

Father Greg Boyle is the Founder of Homeboy Industries, which offers jobs, services, and dignity to former gang members. He has witnessed the healing that comes from having reverence for reality—which is where we bump into God.  

We remember the sacred by our reverence. . . . This is the esteem we extend to the reality revealed to us. Jesus didn’t abandon his reality, he lived it. He ran away from nothing and sought some wise path through everything. He engaged in it all with acceptance. He had an eye out always for cherishing his reality. A homie, Leo, wrote me: “I’m going to trust God’s constancy of love to hover over my crazy ass. I’m fervent in my efforts to cultivate holy desires.” This is how we find this other kind of stride and joyful engagement in our cherished reality. The holy rests in every single thing. Yes, it hovers, over our crazy asses. . . .

I always liked that Saint Kateri Tekakwitha’s name “Tekakwitha” means “she who bumps into things.” What if holiness is a contact sport and we are meant to bump into things? This is what it means to embrace a contemplative, mystical way of seeing wholeness. It gives a window into complexity and keeps us from judging and scapegoating and demonizing. If we allow ourselves to “bump into things,” then we quit measuring. We cease to Bubble-Wrap ourselves against reality. We stop trying to “homeschool” our way through the world so that the world won’t touch us. Hard to embrace the world . . . if we are so protective and defensively shielded from it. A homie told me once, “It’s taken me all these years to see the real world. And once ya see it—there’s only God there.”

Boyle closes the gap between the secular and the sacred:

We don’t want to distance the secular but always bring it closer. It’s only then that ordinary things and moments become epiphanies of God’s presence. Some man said to me once, “I want to become more spiritual.” Yet God is inviting us to inhabit the fullness of our humanity. God holds out wholeness to us. Let’s not settle for just spiritual. We are sacramental to our core when we think that everything is holy. The holy not just found in the supernatural but in the Incarnational here and now. The truth is that sacraments are happening all the time if we have the eyes to see. . . .

The point of the Incarnation is that Jesus is one of us in the ordinary. Jesus is God’s declaration that the Infinite is present in it all. . . .

Our mystical “diving in” is at the heart of the Incarnation. Jesus ONLY referred to himself as the Son of Man, which means the Human One. It must be important. It shows up eighty-seven times in the Bible. “Never say it’s not God,” if it’s human, in the flesh, and ever-present.