Zimní slunovrat

V této vánoční homilii, otec Richard hovoří o překvapivé povaze Vtělení. Boha nacházíme na všech místech, kde to nečekáme.

V původních evangelijních příbězích o Ježíšově narození vidíme, že na prvních Vánocích vlastně není nic hezkého. Jediný způsob, jak mohou lidské bytosti pochopit duchovní věci, je ten, že musí být prezentovány ve fyzické, hmotné podobě. Jinak je nemůžeme pochopit. Musíme to vidět a musíme se toho dotknout. Jak Bůh přichází na svět, se zdá být také velmi důležité, jako by nám říkalo: tady se nachází Bůh. Velká otázka vždy zněla: "Co je Bůh? Kdo je Bůh? Kde se tento Bůh skrývá?", protože zpočátku není Bůh pro většinu lidí zcela zřejmý. Tajemství, které slavíme o Vánocích, říká, že božství si vybralo svůj úkryt ve světě, a to ve všech hmotných věcech. A to vše se nyní shrnuje v Ježíšově těle.

Kde se tento Bůh zjevuje? Ne v bezpečném světě, ale na okraji, na dně, mezi těmi, kde Boha nechceme najít, kde Boha nehledáme, kde Boha neočekáváme. Podle toho, jak jsme si vytvořili křesťanství, to vypadá, že jde o to být milý, hezký, střední třída, "normální" a pod zákonem. Tady máme v evangelijních příbězích Ježíše, Marii a Josefa, kteří nic z toho nejsou. Možná nám to jen říká, že bychom se měli poohlédnout jinde. [1]

Spisovatelka a organizátorka Kelley Nikondehaová popisuje, jak kontext Ježíšova narození ukazuje Boží vtělení mezi těmi, kdo trpí a jsou utlačováni:

 Adventní vyprávění vyžadují, abychom brali vážně politický a ekonomický svět římské Palestiny. Autoři evangelií jmenovali císařství císaře a Heroda ne pro dramatický efekt; nezmiňovali sčítání lidu ani masakr pro literární rozkvět. Autoři evangelií používali kontextové ukazatele, aby konkrétně popsali vřavu doby, v níž se odehrával první příchod.

Je to právě tento kontext, který činí adventní vyprávění současnými - ať už v izraelsko-palestinské oblasti, nebo v zemích mimo ni. Naše neklidná doba, utvářená nejrůznějšími nespravedlnostmi, způsobuje neustálé utrpení, a proto jsou hlasité nářky a volání po míru aktuální, neboť na ně odpovídá advent. . . .

Vtělení staví Ježíše mezi ty nejzranitelnější lidi, zbavené a ohrožené členy společnosti. První advent ukazuje Boha, jak zápasí se zápasy, které jsou společné mnoha lidem na celém světě. A z této znevýhodněné pozice Ježíš prožívá Boží mírový program jako protiklad císařova míru.

To je příběh adventu: připojujeme se k Ježíši jako ztělesnění Božího míru na této zemi, ať už to trvá jakkoli dlouho. Bůh kráčí v hluboké solidaritě s lidstvem, sdílí naše utrpení i okamžiky naděje. Uprostřed našich těžkostí je Bůh s námi. Jméno Emmanuel zůstává na našich rtech v neklidných časech. [2]

Winter Solstice

In this Christmas homily, Father Richard speaks of the surprising nature of Incarnation. We find God in all the places we don’t expect.

We see in the original Gospel stories of Jesus’ birth that there’s really nothing pretty about the first Christmas. The only way human beings can understand spiritual things is that they have to be presented in physical, material form. We can’t get it otherwise. We have to see it and we have to touch it. How God comes into the world would also seem to be very important, as if to say to us: this is where God is to be found. The great question has always been, “What is God? Who is God? Where is this God hiding?” because initially, God isn’t really obvious to most people. The mystery we celebrate at Christmas is saying that the divine has chosen its hiding place in the world, and it’s in all material things. And that all becomes summed up now in the body of Jesus.

Where is this God being revealed? Not in the safe world, but at the edge, at the bottom, among those where we don’t want to find God, where we don’t look for God, where we don’t expect God. The way we’ve created Christianity, it seems like it’s all about being nice, pretty, middle class, “normal” and under the law. Here we have in the Gospel stories Jesus, Mary, and Joseph being none of those things. It might just be telling us we should be looking elsewhere. [1]

Writer and organizer Kelley Nikondeha describes how the context of Jesus’ birth demonstrates God’s Incarnation amongst those who suffer and are oppressed:

The advent narratives demand we take the political and economic world of Roman Palestine seriously. The Gospel writers named the empires of Caesar and Herod not for dramatic effect; they didn’t mention a census or massacre for literary flourish. The Gospel writers used contextual markers to describe in concrete ways the turmoil of the times that hosted the first advent.

It is this very context that makes the advent narratives contemporary—whether in Israel-Palestine or lands beyond. Our troubled times, shaped by all manner of injustice, cause continued suffering, making the loud cries of lament and cries for peace timely, as they are answered by advent. . . .

The Incarnation positions Jesus among the most vulnerable people, the bereft and threatened of society. The first advent shows God wrestling with the struggles common to many the world over. And from this disadvantaged stance, Jesus lives out God’s peace agenda as a counter-testimony to Caesar’s peace.

This is the story of advent: we join Jesus as incarnations of God’s peace on this earth for however long it takes. God walks in deep solidarity with humanity, sharing in our sufferings and moments of hope. Amid our hardship, God is with us. Emmanuel remains the name on our lips in troubled times. [2]