Teoložka Karen Baker-Fletcherová hovoří o paradoxu - dobrota Boha a stvoření nás nenutí vyhýbat se utrpení v našem světě a každodenním životě, ale snažit se ještě více milovat:

Jak může být v životě tolik radosti, potěšení a krásy? Jak může být tolik bolesti, zranění, utrpení a smrti? Proč a jak se tyto věci staly? Jaký je Boží záměr s lidským životem a s ostatním stvořením? Nechce pro nás Bůh něco víc - lásku, která neubližuje? Nechce pro nás Bůh spíše soucitnou a starostlivou lásku než falešnou lásku, která zbavuje lidstvo a stvoření důstojnosti? Můžeme takovou lásku zakusit v tomto životě? Nebo musíme čekat až na onen svět - život po smrti? To jsou otázky týkající se Božího království. Týkají se Božího záměru pro Boží vládu. Nutí nás zamyslet se nad vlastní odpovědností jako účastníků Božího působení lásky, která neškodí tady a teď, ať už jsme heterosexuálové nebo homosexuálové, muži nebo ženy, děti nebo dospělí, laici nebo duchovní. . . .

Tento život je dobrý, hodnotný a stojí za to ho žít. Naděje není jen v budoucnosti. Naděje je i v přítomnosti.

Z ženské perspektivy nemá Boží vláda nic společného se vzdáleným, abstraktním, nadpozemským, cizím a odcizeným místem. Naopak, příslib naplnění uzdravující, tvořící přítomnosti Ducha na zemi je protkán apokalyptickou nadějí uprostřed každodenní práce a zápasů života. Vláda Ducha je stále přítomnou skutečností. Posmrtný život je tady a teď. Žijeme v něm v našich každodenních skutcích. Bůh se pohybuje jako síla života, přítomná v dějinách a stvoření. Bůh jako síla života je mocí života. Koho bychom se vzhledem k takové síle měli bát? To, co je samotnou silou života, proměňuje strach ve víru, spásu a naději. Znamená to, že se nemusíme smířit s nespravedlností a zneužíváním, zatímco čekáme na nějaký lepší, věčný život ve světě mimo přítomnost. Můžeme žít v lásce, která je věčná a neškodí tady a teď. [1]

Otec Richard nás vyzývá, abychom důvěřovali přirozené dobrotě vesmíru:

Cílem duchovní cesty je objevovat a směřovat ke spojení na stále nových úrovních. Samozřejmě se nestaneme dostatečně zranitelnými, abychom se mohli propojit, pokud se nebudeme učit znovu a znovu důvěřovat. Musíme si položit otázku: "Je vesmír přátelské místo, nebo ne?". Duchovní zkušenost spočívá v důvěře, že když se přestaneme držet, Vrozené dobro nás stále podrží. Mnozí z nás to nazývají Bohem, ale není to nutné. Důležitá je důvěra. Když se do takové Prvotní lásky propadneme, uvědomíme si, že vše je v základu v pořádku. [2]

Theologian Karen Baker-Fletcher speaks to paradox—the goodness of God and creation do not cause us to avoid suffering in our world and daily life, but to seek to love even more:

How can there be so much joy, pleasure and beauty in life? How can there be so much pain, hurt, suffering, and death? Why and how have these things come to pass? What is God’s intention for human life and for the rest of creation? Doesn’t God will something more for us—a love that does no harm? Doesn’t God will for us a compassionate and caring love, rather than a false love that strips humanity and creation of dignity? Can we experience such love in this life? Or do we have to wait until the hereafter—life after death? These are questions about the kingdom of God. They have to do with God’s intention for the reign of God. They make us consider our own responsibility as participants in God’s activity of a love that does no harm in the here and now, whether we are straight or gay, men or women, children or adults, laity or clergy. . . .

This life is good, valuable, and worth living. Hope is not only in the future. Hope is in the present.

From a womanist perspective, the reign of God does not have to do with a far-off, abstract, otherworldly, alien, and alienated place. To the contrary, the promise of the fulfillment of the Spirit’s healing, creating presence on earth is woven together with apocalyptic hope in the midst of the daily work and struggles of life. The reign of the Spirit is an ever-present reality. The hereafter is in the here and now. We live into it in our everyday acts. God moves as the strength of life, present in history and creation. God as the strength of life is the power of life. Given such power, whom should we fear? That which is the very strength of life transforms fear into faith, salvation, and hope. It means that we do not have to accept injustice and abuse while we wait for some better, eternal life in a world beyond the present. We can live into a love that is eternal and does no harm in the here and now. [1]

Father Richard invites us to trust the Inherent Goodness of the universe:

The goal of the spiritual journey is to discover and move toward connectedness on ever new levels. Of course, we won’t become vulnerable enough to connect unless we learn to trust over and over again. We must ask ourselves, “Is the universe a friendly place or not?” The spiritual experience is about trusting that when we stop holding ourselves, Inherent Goodness will still uphold us. Many of us call that God, but it isn’t necessary. It is the trusting that is important. When we fall into such Primal Love, we realize that everything is foundationally okay. [2]