Františkánská sestra a vědkyně Ilia Delio nachází důkazy o laskavém vesmíru v evolučních změnách poháněných láskou:

Říci "Bůh je láska" znamená, že jméno Bůh odkazuje na božskou energii lásky, která je dynamická, vztahová, osobní a jednotící. Bůh dělá to, co Bůh je - lásku. Místo toho, abychom Boha vnímali jako oddělenou bytost nad světem, můžeme říci, že energie lásky je podstatou existence. . . . Kde je energie přitažlivosti, sjednocení, generativity a života, tam je Bůh. . . .

Bůh je jméno osobní božské lásky vznikající v evoluci, jak se vědomí komplexuje a osoby spojují: "Kde jsou dva nebo více shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich" (Mt 18,20). Evoluce odhaluje novost Boha, protože láska se vždy vyjadřuje v nových vzorcích vztahů. . . . Dynamická pramenná plnost božské lásky znamená věčnou novost světa; Bůh je stále nový v lásce, a tak je stále nový i svět. Řecký filozof Hérakleitos kdysi řekl, že "nelze dvakrát vstoupit do téže řeky", což znamená, že změna je životu vlastní; každý čin v sobě nese bytostnou novost. . . . Božská láska není řekou stojaté vody, ale plným pramenem přetékající lásky, lásky, která se věčně probouzí k novému životu. [1]

Delio se snaží smířit dobrého a milujícího Boha se stále přítomným utrpením ve světě:

Není pochyb o tom, že utrpení a násilí je v životě plno, ale utrpení není trestem pomstychtivého Boha. Bůh nás neopouští; my Boha opouštíme tím, že... utíkáme za malými bohy. Bůh žije hluboko v nás jako střed lásky, ale my často [tento vnitřní střed] odmítáme a necháváme se strhnout malými bohy moci, úspěchu, postavení a bohatství, vším, co si sami vytváříme. . . . Teodicejská otázka nezní, proč Bůh dopustí, aby se dobrým lidem děly špatné věci, ale proč Boha tváří v tvář utrpení opouštíme. Je-li Bůh láska, pak je naše jediná skutečná naděje v Bohu, protože naděje je otevřenost lásky nekonečným možnostem a novému životu. . . . Tento Bůh lásky se objevuje v Ježíši z Nazareta, v Bohu, který se radikálně zapojuje do nepořádku světa, aby byl Bohem pro nás. . . .

Věřit v Boha bezpodmínečné lásky znamená uvědomit si, jak důvěrně blízký Bůh je. Tak blízko, že na Boží přítomnost zapomínáme. Ve své době byl Ježíš ponořen do násilné kultury, kultury konfliktů a úzkosti. Věděl však také o hlubší pravdě skryté pod povrchem lidského soudu, totiž že tento rozbitý, úzkostný svět je prošpikován Bohem. Žádal nás, abychom měli víru, abychom věřili, že Boží vláda je mezi námi a v nás. [2]

Franciscan sister and scientist Ilia Delio finds evidence for a benevolent universe in evolutionary change driven by love:

To say “God is love” is to say that the name God refers to the divine energy of love that is dynamic, relational, personal, and unitive. God does what God is—love. Rather than seeing God as a separate being over the world, we can say that love-energy is the stuff of existence. . . . Where there is energy of attraction, union, generativity, and life, there is God. . . .

God is the name of personal divine love emerging in evolution, as consciousness complexifies and persons unite: “Where two or more are gathered in my name, there am I in the midst of them” (Matthew 18:20). Evolution reveals a newness to God because love is always expressing itself in new patterns of relationships. . . . The dynamic fountain fullness of divine love means forever the newness of world; God is ever newness in love, and thus the world is ever new as well. The Greek philosopher Heraclitus once said that “you cannot step into the same river twice,” meaning change is inherent to life; every act bears an essential newness. . . . Divine love is not a river of stagnant water but a fountain fullness of overflowing love, love that is forever awakening to new life. [1]

Delio seeks to reconcile a good and loving God with the ever-present suffering in the world:

There is no doubt that suffering and violence abound in the crevices of life, but suffering is not a punishment of a vengeful God. God does not abandon us; we abandon God by . . . running after little gods. God lives deep within us, as the center of love, but we are often [dismissive of] this inner center and drawn by the little gods of power, success, status, and wealth, everything we create for ourselves. . . . The theodicy question is not why God allows bad things to happen to good people but why we abandon God in the face of suffering. If God is love, then our only real hope is in God, because hope is the openness of love to infinite possibilities and new life. . . . This God of love appears in Jesus of Nazareth, a God who gets radically involved in the messiness of the world to be God for us. . . .

To have faith in a God of unconditional love is to realize how intimately close God is. So close we forget God’s presence. In his own day Jesus was immersed in a violent culture, a culture of conflict and anxiety. But he also knew of the deeper truth hidden beneath the surface of human judgment, namely that this broken, anxious world is oozing with God. He asked us to have faith, to believe that the reign of God is among us and within us. [2]