Otec Richard se s vámi podělí o to, jak nám víra, naděje a láska umožňují podílet se na laskavé povaze vesmíru:

Víra, naděje a láska jsou od samého počátku zasazeny hluboko v naší přirozenosti - jsou vlastně naší přirozeností jako Božích dětí (Řím 5,1-5; 8,14-17). Tuto základní identitu však musíme probudit, umožnit a rozvíjet tím, že jí řekneme vědomé ano a budeme z ní čerpat jako ze spolehlivého a absolutního zdroje.

Naše "ano" takto implantované víře, naději a lásce hraje v božské rovnici zásadní roli. Na lidské svobodě záleží. Záleží na nás. Musíme se rozhodnout důvěřovat realitě a dokonce i své tělesnosti, což nakonec znamená důvěřovat sami sobě. Jak mohou lidé, kteří nedůvěřují sami sobě, umět důvěřovat komukoli nebo čemukoli vůbec? Důvěra, stejně jako láska, je z jednoho kusu.

V praktickém řádu nalezneme své původní Dobro, obraz Boha, kterým jsme, když dokážeme objevit a vlastnit víru, naději a lásku, které jsou v nás hluboce zasazeny:

Důvěra v samotnou vnitřní soudržnost. "Všechno to něco znamená!" (Víra)
Důvěra, že tato soudržnost je pozitivní a směřuje někam k dobrému. (Naděje)
Důvěra, že tato soudržnost mě zahrnuje, a dokonce mě definuje. (Láska)

Toto je základ duše. To, že jsme schopni takové důvěry a odevzdanosti, je objektivním základem lidské dobroty a svatosti. Je třeba si ji téměř den za dnem znovu vybírat, abychom nesklouzli k cynismu, hraní si na oběti a vytváření obětí nebo k sebelítosti. Žádná filozofie ani vláda, žádný zákon ani rozum nám tento postoj nemohou plně slíbit ani nabídnout, ale evangelium ano a může. Zdravé náboženství sdílí přesvědčivý a přitažlivý základ lidské dobroty a důstojnosti a ukazuje nám způsoby, jak na tomto laskavém základu stavět.

Stvoření k obrazu Božímu (Genesis 1,26-27) dává každému člověku stejnou a přirozenou důstojnost. V každé době a kultuře jsme však svědky regresí směrem k rasismu, sexismu, homofobii, militarismu, ableismu a třídnímu přístupu. Tento vzorec mi říká, že pokud nebudeme vnímat důstojnost jako něco, co je dáno univerzálně, objektivně a od počátku Bohem, budeme si my lidé neustále myslet, že je na nás, abychom o ní rozhodovali. Naše tragické dějiny však ukazují, že nelze věřit jedné skupině, že bude rozdělovat důstojnost a důstojnost jiné skupině. Naše kritéria bývají sebereferenční, a tudíž značně předpojatá, a bezmocní a znevýhodnění vždy prohrávají.

Aby se planeta a všechny živé bytosti mohly pohnout kupředu, nemůžeme se spolehnout na nic menšího než na vlastní původní dobro a všeobecně sdílenou důstojnost. Jen tak můžeme stavět, protože základ je pevný a sám o sobě je dobrý. Jistě to měl Ježíš na mysli, když nám řekl: "Kopejte a kopejte hluboko a stavte svůj dům na skále" (Lk 6,48). Když začneme s pozitivní vizí, s hlasitým ano, je pravděpodobnější, že budeme pokračovat s velkorysostí a nadějí, a máme mnohem větší šanci skončit s ještě větším ano, které bychom nazvali "vzkříšením".

Father Richard shares how faith, hope, and love allow our participation in the benevolent nature of the universe:

From the very beginning, faith, hope, and love are planted deep within our nature—indeed they are our very nature as children of God (Romans 5:1–5, 8:14–17). Yet we have to awaken, allow, and advance this core identity by saying a conscious yes to it and drawing upon it as a reliable and Absolute Source.

Our “yes” to such implanted faith, hope, and love plays a crucial role in the divine equation. Human freedom matters. We matter. We have to choose to trust reality and even our physicality, which is finally to trust ourselves. How can people who do not trust themselves know how to trust anyone or anything at all? Trust, like love, is of one piece.

In the practical order, we find our Original Goodness, the image of God that we are, when we can discover and own the faith, hope, and love deeply planted within us:

A trust in inner coherence itself. “It all means something!” (Faith)
A trust that this coherence is positive and going somewhere good. (Hope)
A trust that this coherence includes me and even defines me. (Love)

This is the soul’s foundation. That we are capable of such trust and surrender is the objective basis for human goodness and holiness. It almost needs to be chosen again day by day, lest we slide toward cynicism, victim playing and making, or self-pity. No philosophy or government, no law or reason, can fully promise or offer us this attitude, but the gospel can and does. Healthy religion shares a compelling and attractive foundation for human goodness and dignity and shows us ways to build on that benevolent foundation.

Being created in the image of God (Genesis 1:26–27) gives everyone an equal and inherent dignity. However, in every age and culture, we have seen regressions toward racism, sexism, homophobia, militarism, ableism, and classism. This pattern tells me that unless we see dignity as being given universally, objectively, and from the beginning by God, we humans will constantly think it is up to us to decide. But our tragic history demonstrates that one group cannot be trusted to portion out worthiness and dignity to another. Our criteria tend to be self-referential and thus highly prejudiced, and the powerless and disadvantaged always lose out.

For the planet and for all living beings to move forward, we can rely on nothing less than an inherent original goodness and a universally shared dignity. Only then can we build, because the foundation is strong, and is itself good. Surely this is what Jesus meant when he told us to “dig and dig deep, and build your house on rock” (Luke 6:48). When we start with a positive vision, a resounding yes, we are more likely to proceed with generosity and hope, and we have a much greater chance of ending with an even bigger yes, which we would call “resurrection.”