Kontemplativní aktivista a biskupský kněz Adam Bucko získal hlubší víru a důvěru v Boží přítomnost poté, co se setkal s limity toho, co mohl udělat sám:

Když přemýšlím o tomto úryvku z evangelia [Jan 6,1-14, Ježíš nasytí 5 000 lidí], často si vzpomenu na dobu, kdy jsem pracoval s mládeží bez domova. Léta jsem si budoval dovednosti a... cítil jsem, že se stanu schopným profesionálem vyzbrojeným terapeutickými dovednostmi a technikami, které dokážou napravit lidské životy. V hloubi duše jsem opravdu věřil, že jsem tam mezi bezdomovci a napravuji jejich životy. Až jsem si jednoho dne uvědomil, že to, co dělám, ve skutečnosti nefunguje. Děti procházely našimi programy a stejně končily na ulici. . . . Stále byly jen krůček od toho, aby je drogový dealer nebo pasák zranil nebo dokonce zabil. Tehdy jsem byl nucen se změnit. Začal jsem se cítit bezmocný a moje sebedůvěra byla na dně. Jediné, co mi zůstalo, byla víra... [a] důvěra, že jsem tam, kam mě Bůh volá.

V důsledku krize, kterou jsem prošel, se moje práce změnila z velmi chválené, na řešení orientované a na důkazech založené praxe v něco mnohem intuitivnějšího. Skutečně se přesunula do modlitby. A když říkám modlitba, nemyslím tím nutně to, že jsem se modlil s lidmi. Místo toho jsem se začal objevovat u každého člověka, který potřeboval mou pomoc, stejným způsobem, jakým jsem se objevoval u modlitby. Shromáždil jsem všechny své znalosti a nástroje a svěřil je Bohu. Říkat Bohu: "Myslím, že mě voláš, abych tady něco udělal. S tímhle přicházím. Nabízím ti to. Vezmi si to. Změň to. Učiň to užitečným. Protože se tu cítím tak malý a zbytečný." Byl bych tam jen s mladými lidmi bez domova ve stavu nevědomosti a důvěry. Všímat si toho, co bylo, vydávat svědectví o jejich bolesti, pomáhat jim udržet jejich bolest a často se s nimi v důsledku toho, čeho jsem byl svědkem, lámat. . . .

Začal jsem zjišťovat, že pokaždé, když jsem si dovolil cítit se tváří v tvář bolesti, které jsem byl svědkem, ztracený, pokaždé, když jsem se dotkl své vlastní nepodstatnosti, začala se v našem středu objevovat tato Boží energie. Stačilo jí jen říct ano. Boží přítomnost tam byla, vždy připravená posbírat rozbité kousky z podlahy a znovu je složit v něco dobrého. . . . Když se to stalo, uvědomil jsem si, že mé schopnosti nejsou zbytečné. Jen jsem je musel nejprve odevzdat Bohu, aby je mohl použít, jak si přeje. Tak mohla přijít správná slova. Aby se mohly projevit správné způsoby přítomnosti. . . . Často nebylo jasné, kdo komu pomáhá. Protože v každém z těchto posvátných okamžiků jsem dostával právě tolik, kolik jsem dával, ne-li víc.

Contemplative activist and Episcopal priest Adam Bucko gained deeper faith and trust in God’s presence after facing limits of what he could do alone:

When I think of this Gospel passage [John 6:1–14, Jesus feeds 5,000], I often think of my time of working with homeless youth. I spent years building skills and . . . felt that I would become a capable professional armed with therapeutic skills and techniques that could fix people’s lives. Deep down, I really believed that I was there among the homeless fixing their lives. Until one day I realized that what I was doing was not really working. Kids were going through our programs and still ending up on the street. . . . They were still just one step from being hurt or even killed by a drug dealer or pimp. That is when I was forced to change. I started feeling helpless, and my confidence was shattered. All that I was left with was faith . . . [and] trust that I was where God was calling me to be.

As a result of the crisis I underwent, my work evolved from a highly praised, solution-oriented, and evidence-based practice into something much more intuitive. It really moved into prayer. And when I say prayer, I don’t necessarily mean that I was saying prayers with people. Instead, I started showing up for every person who needed my help in the same way that I was showing up for prayer. Gathering all my knowledge and tools and entrusting them to God. Saying to God, “I think you’re calling me to do something here. This is what I come with. I offer it to you. Take it. Change it. Make it useful. Because I feel so small and useless here.” I would just be there with homeless youth in a state of not knowing and trust. Paying attention to what was, bearing witness to their pain, helping them to hold their pain, and often breaking with them as a result of what I was witnessing. . . .

What I began discovering is that every time I allowed myself to feel at a loss in the face of the pain I witnessed, every time I touched my own irrelevance, there was this energy of God that would begin to emerge in our midst. All I had to do was say yes to it. The presence of God was there, always ready to pick up the broken pieces from the floor and re-assemble them into something good. . . . When that happened, I realized that my skills were not useless. I just needed to first surrender them to God, so God could use them however God wished. So right words could come. So right ways of being present could manifest. . . . It was often not clear who was helping whom. Because in each of those sacred moments I received just as much as I was giving, if not more.