Autorka Debie Thomasová nachází důstojný vzor "svatého zmatení" v Mariině víře, zjevené při Zvěstování (Lk 1,26-38):

Druhá věta, kterou oceňuji v příběhu o Zvěstování, popisuje Mariin zmatek: "Byla však velmi zmatená.". . .

Nejde o to, že by ji Zvěstování vyvedlo z pochybností a přivedlo k víře; jde o to, že setkání s andělem ji vyvede z jistoty a přivede do svatého zmatku. Z důvěrně známého duchovního území a do celoživotního přemítání, úvah, otázek a zápasů. Byla velmi zmatená. Nebo, jak říká Gabrielovi: "Jak je to možné?"

Stejně jako Marie jsem byl vychován s poměrně přesnou a ucelenou představou o tom, kdo je Bůh a jak Bůh působí ve světě. Kdyby mě někdo požádal, abych popsal Boha, když mi bylo patnáct, dvacet nebo třicet let, chrlil bych seznam božských vlastností stejně pohotově jako dítě v mateřské škole odříkává abecedu: "Bůh je všemohoucí, vševědoucí a všudypřítomný. Bůh je tři a Bůh je jeden. Bůh je svatý, dokonalý, milující, spravedlivý, milosrdný, spravedlivý a svrchovaný.". . .

Jaký to byl zajímavý šok ze skutečnosti. Kdo by to byl řekl, že můj život s Bohem bude vlastně jedno dlouhé loučení? Že poznat Boha znamená nepoznat Boha?  Shodit své úhledné představy o božství jako mnoho starých hadích kůží a znovu a znovu se vynořovat do světa obnažený, zranitelný a nový?

To je samozřejmě to, co musí Maria udělat po Gabrielově oznámení. Musí souhlasit s tím, že se bude vyvíjet. Přemýšlet. Aby se protáhla. Musí se naučit, že víra a pochybnosti nejsou protiklady - že mimo všechny jednoduché fráze a náboženské piety sloužíme Bohu, který přebývá v tajemství. Pokud souhlasíme s tím, že se vydáme na cestu s tímto Bohem, budeme čelit obdobím zmatení.

To nás však děsí, a tak svůj duchovní život rozdělujeme a snažíme se držet své vztahy s Bohem v hygienické vzdálenosti od našich skutečných okolností. Neuvědomujeme si, že takové úsilí v nás zanechává víru, která je strnulá, nepružná a zatuchlá. Básník Christian Wiman ve svých moudrých a krásných pamětech Moje jasná propast píše,

Život není omyl, i když je. To znamená, že jakákoli víra, s níž se vynoříte na konci svého života, bude tímto životem nejen ovlivněna, ale bude na něm úzce závislá, neboť víra v Boha je v nejhlubším smyslu vírou v život - což znamená, že i ten nejpevnější život víry je životem velkých změn. Z toho vyplývá, že pokud v padesáti věříte tomu, čemu jste věřili v patnácti, pak jste nežili - nebo jste popřeli skutečnost svého života. [1]

Jinými slovy, právě tehdy, když se naše zděděná víra střetne se složitými okolnostmi našeho života, přecházíme od dvojrozměrné víry k víře živé a strukturované.

Author Debie Thomas finds a worthy model of “holy bewilderment” in the faith of Mary, revealed at the Annunciation (Luke 1:26–38):

The second line I appreciate in the Annunciation story describes Mary’s confusion: “But she was much perplexed.”. . .

It is not that the Annunciation leads her out of doubt and into faith; it is that her encounter with the angel leads her out of certainty and into holy bewilderment. Out of familiar spiritual territory and into a lifetime of pondering, wondering, questioning, and wrestling. She was much perplexed. Or, as she puts it to Gabriel: “How can this be?”

Like Mary, I was raised with a fairly precise and comprehensive picture of who God is and how God operates in the world. If anyone had asked me to describe God when I was fifteen, twenty, or thirty years old, I would have rattled off a list of divine attributes as readily as a kindergartner recites the alphabet: “God is omnipotent, omniscient, and omnipresent. God is Three and God is One. God is holy, perfect, loving, righteous, merciful, just, and sovereign.”. . .

What an interesting shock reality has been. Who knew that my life with God would actually be one long goodbye? That to know God is to unknow God?  To shed my neat conceptions of the divine like so many old snakeskins and emerge into the world bare, vulnerable, and new, again and again?

This, of course, is what Mary has to do in the aftermath of Gabriel’s announcement. She has to consent to evolve. To wonder. To stretch. She has to learn that faith and doubt are not opposites—that beyond all the easy platitudes and pieties of religion, we serve a God who dwells in mystery. If we agree to embark on a journey with this God, we will face periods of bewilderment.

But this frightens us, so we compartmentalize our spiritual lives, trying to hold our relationships with God at a sanitized remove from our actual circumstances. We don’t realize that such efforts leave us with a faith that’s rigid, inflexible, and stale. In his wise and beautiful memoir, My Bright Abyss, poet Christian Wiman writes,

Life is not an error, even when it is. That is to say, whatever faith you emerge with at the end of your life is going to be not simply affected by that life but intimately dependent upon it, for faith in God is, in the deepest sense, faith in life—which means that even the staunchest life of faith is a life of great change. It follows that if you believe at fifty what you believed at fifteen, then you have not lived—or have denied the reality of your life. [1]

In other words, it’s when our inherited beliefs collide with the messy circumstances of our lives that we go from a two-dimensional faith to one that is vibrant and textured.