Brian McLaren ve své knize Faith After Doubt (Víra po pochybnostech) popisuje čtyři fáze cesty víry - jednoduchost, složitost, zmatek a harmonii, kterými v průběhu života opakovaně procházíme. Jak rosteme ve víře, naše konkrétní přesvědčení se stávají méně důležitými než revoluční láska, k níž jsme povoláni:

S hesly mám všelijaké smíšené pocity. Často příliš zjednodušují, a proto zavádějí. Jsou však jadrná a zapamatovatelná, a proto mají určitou hodnotu. A tak, uznávajíc své smíšené pocity, bych rád nabídl tuto dvojici sloganů, které shrnují podstatu našeho dosavadního poselství:

Víra před pochybnostmi: jde o správné přesvědčení.

Víra po pochybnostech: jde o revoluční lásku.

Jinými slovy, cesta víry skrze jednoduchost a složitost zahrnuje učení a zdokonalování přesvědčení. Cesta pochybností skrze Složitost zahrnuje zpochybnění nejen konkrétních přesvědčení, ale celého přístupu k systému víry. Cesta do Harmonie je pak cestou za hranice přesvědčení do revoluční lásky.

Pod pojmem revoluční láska mám na mysli lásku přesahující: lásku, která přesahuje mě samotného k bližnímu, přesahuje bližního k cizinci, cizinci, jinému, vyvrženci a outsiderovi; přesahuje outsidera ke kritikovi, protivníkovi, oponentovi a nepříteli; a dokonce přesahuje člověka k mým ne-lidským bližním. Stručně řečeno, revoluční láska znamená milovat tak, jak by miloval Bůh: nekonečně, milostivě, extravagantně. Řečeno více mysticky, znamená to milovat s Bohem, nechat se naplnit božskou láskou a proudit skrze mě, bez rozdílu a omezení, jako výraz srdce milujícího, nikoli zásluh milovaného, včetně správnosti přesvědčení milovaného.

Nyní musím na tomto místě objasnit, že nejsem proti přesvědčením. Přesvědčení jsou nezbytná. Jsou zajímavá. Jsou nevyhnutelná. Ale víra, akt zastávání souboru nebo systému přesvědčení, není totéž co víra, i když tato slova často používáme nepřesně a zaměnitelně. Abychom tento rozdíl prozkoumali, zamysleme se nad postřehem Alana Wattse [1915-1973], filozofa východních náboženství dvacátého století, který se pokusil vystihnout rozdíl mezi vírou a přesvědčením takto:

Musíme zde jasně rozlišovat mezi vírou a přesvědčením, protože v obecné praxi se přesvědčením rozumí stav mysli, který je téměř opakem víry. Víra, jak zde toto slovo používám, je trvání na tom, že pravda je taková, jakou by si ji člověk "přál" nebo jakou by si ji přál mít. Věřící člověk otevře svou mysl pravdě pod podmínkou, že odpovídá jeho předpojatým představám a přáním. Víra naproti tomu znamená bezvýhradné otevření mysli pravdě, ať už se ukáže být jakákoli. Víra nemá žádné předsudky, je to ponoření se do neznáma. Víra lpí, ale víra se pouští. V tomto smyslu je víra základní ctností vědy a stejně tak každého náboženství, které není sebeklamem. [1]

In his book Faith After Doubt, Brian McLaren describes four stages of the faith journey—Simplicity, Complexity, Perplexity, and Harmony—through which we move repeatedly over the course of our lives. As we grow in faith, our specific beliefs become less important than the revolutionary love to which we are called:

I have all kinds of mixed feelings about slogans. They often oversimplify and therefore mislead. But they’re pithy and memorable and therefore have some value. So, acknowledging my mixed feelings, I’d like to offer this pair of slogans to summarize the heart of our message so far:

Faith before doubt: it’s about correct beliefs.

Faith after doubt: it’s about revolutionary love.

In other words, the journey of faith through Simplicity and Complexity involves learning and perfecting beliefs. The journey of doubt through Perplexity involves questioning not only specific beliefs but the whole belief system approach to faith. Then, the journey into Harmony is a journey beyond beliefs into revolutionary love.

By revolutionary love, I mean love beyond: love that goes beyond myself to my neighbor, beyond my neighbor to the stranger, alien, other, outcast, and outsider; beyond the outsider to the critic, antagonist, opponent, and enemy; and even beyond the human to my non-human fellow creatures. In short, revolutionary love means loving as God would love: infinitely, graciously, extravagantly. To put it in more mystical terms, it means loving with God, letting divine love fill me and flow through me, without discrimination or limit, as an expression of the heart of the lover, not the merit of the beloved, including the correctness of the beloved’s beliefs.

Now I need at this point to make clear that I am not against beliefs. Beliefs are necessary. They are interesting. They are unavoidable. But belief, the act of holding a set or system of beliefs, is not the same thing as faith, even though we often use the words imprecisely and interchangeably. To explore the difference, let’s consider the insight of Alan Watts [1915–1973], a twentieth-century philosopher of Eastern religions who tried to capture the difference between faith and belief like this:

We must here make a clear distinction between belief and faith, because, in general practice, belief has come to mean a state of mind which is almost the opposite of faith. Belief, as I use the word here, is the insistence that the truth is what one would “lief” or wish it to be. The believer will open his mind to the truth on the condition that it fits in with his preconceived ideas and wishes. Faith, on the other hand, is an unreserved opening of the mind to the truth, whatever it may turn out to be. Faith has no preconceptions; it is a plunge into the unknown. Belief clings, but faith lets go. In this sense of the word, faith is the essential virtue of science, and likewise of any religion that is not self-deception. [1]