V nedávném internetovém vysílání se pracovníci CAC sešli, aby společně diskutovali o budoucnosti křesťanství. Rozhovor zahájil Brian McLaren:

Naší otázkou, která nás dnes spojuje, je otázka budoucnosti křesťanství. Je to otázka, kterou žiji skutečně celý svůj dospělý život. Cítil jsem, že žít s touto otázkou a zápasit s ní je součástí mého povolání či poslání.

A myslím, že bychom si měli uvědomit, že existují lidé, kteří by považovali za nebezpečné už to, že tuto otázku vůbec klademe, protože nastolení otázky budoucnosti křesťanství naznačuje, že budoucnost může být jiná než minulost nebo přítomnost. A existuje spousta lidí, kteří velmi, velmi usilují o to, aby budoucnost byla přesně stejná jako minulost nebo přítomnost. A myslím, že tato otázka je nebezpečná i v každém z nás, podle toho, jak na ni odpovíme. Kdybychom se podívali na některé pozitivní trendy a řekli: "Ach, budoucnost křesťanství je zářná! Budoucnost křesťanství je báječná," existuje určitý způsob, jak by nám pak takový druh pozitivního a dokonce zbožného přání mohl dát uvnitř soukromí naší vlastní mysli povolení říci: "Všechno bude v pořádku. Mohu se vrátit ke své dříve naplánované apatii a samolibosti."

Existuje i jiný způsob odpovědi na otázku, který říká: "Budoucnost křesťanství je [bezútěšná], strašná a beznadějná."

Podle mého názoru je to tak. A my bychom mohli podlehnout jistému druhu zoufalství nebo cynismu, který by nám umožnil říci: "S tím nic nenadělám. Bude to tak, jak to bude. Není to v mých rukou." A to by nám umožnilo vrátit se k naší dříve naplánované apatii a samolibosti.

Je tu však ještě jeden způsob, jak si tuto otázku položit a zapojit se do ní s otevřeným srdcem, otevřenou představivostí a otevřenou myslí. A to je způsob, který nás vede k pocitu posílení, abychom byli otevření způsobům, jakými by mohla být budoucnost křesťanství ovlivněna tím, co víme, že náš příběh začíná: jeden člověk ovlivnil dvanáct lidí, kteří ovlivnili několik set dalších [a tak dále].

McLaren nachází naději pro budoucnost křesťanství v pohledu na jeho minulost jako na stále se vyvíjející hnutí:

Po celá staletí se křesťanství prezentovalo jako "organizované náboženství" - instituce, která se brání změnám... chrání a prosazuje nadčasový systém víry, která byla předána plně zformovaná v minulosti. Skutečné dějiny křesťanství jsou však příběhem změn a přizpůsobování. My křesťané jsme své poselství, metody a poslání opakovaně přizpůsobovali konturám naší doby. Co by se mohlo stát, kdybychom chápali základní křesťanský étos jako tvůrčí, konstruktivní a směřující vpřed - jako "organizující náboženství", které vyzývá všechny instituce (včetně svých vlastních), aby se učily, rostly a zrály k prohlubující se a trvalé vizi smíření s Bohem, sebou samým, bližním, nepřítelem a stvořením? [1]

In a recent webcast, CAC faculty joined together to discuss the future of Christianity. Brian McLaren opened the conversation:

Our question that brings us together today is the question of the future of Christianity. This is a question that I have lived with really my whole adult life. I sensed it was part of my calling or vocation to live with and wrestle with this question.

And I think we should realize there are some people who would find it dangerous that we are even asking this question, because to raise the question of the future of Christianity suggests that the future might be different than the past or the present. And there are a lot of people who are very, very invested in making sure the future is exactly the same as the past or the present. And I think the question is also dangerous within each of us, depending on how we answer it. If we were to look at some positive trends and say, “Oh, the future of Christianity is bright! The future of Christianity is wonderful,” there’s a certain way that that kind of positive and even wishful thinking could then give us, inside of the privacy of our own minds, permission to say, “Everything’s going to be fine. I can return to my previously scheduled apathy and complacency.”

There’s another way of answering the question that says, “The future of Christianity is [bleak] and terrible and hopeless.” And we could succumb to a kind of despair or a cynicism that would allow us to say, “Nothing I can do about it. It will be what it will be. It’s out of my hands.” And that would allow us to return to our previously scheduled apathy and complacency.

But there’s another way of asking this question and engaging it with an open heart, an open imagination, an open mind. And that’s a way that leads to a sense of empowerment for us to be open to the ways that the future of Christianity could be influenced by what we know our story begins with: one person impacting twelve people who impacted several hundred more [and so on].

McLaren finds hope for Christianity’s future in viewing its past as an ever-evolving movement:

For centuries, Christianity has presented itself as an “organized religion”—a change-averse institution . . . that protects and promotes a timeless system of beliefs that were handed down fully formed in the past. Yet Christianity’s actual history is a story of change and adaptation. We Christians have repeatedly adapted our message, methods, and mission to the contours of our time. What might happen if we understand the core Christian ethos as creative, constructive, and forward-leaning—as an “organizing religion” that challenges all institutions (including its own) to learn, grow, and mature toward a deepening, enduring vision of reconciliation with God, self, neighbor, enemy, and creation? [1]