I když se naše tradiční náboženská architektura rozpadne - ať už fyzicky, nebo koncepčně -, i tehdy může Bůh z trosek pozvednout něco krásného. -Brian McLaren, Velké duchovní stěhování

V této přednášce o budoucnosti církve Richard Rohr povzbuzuje k důvěře v tajemství víry:

Není náhodou, že liturgie má ve svém jádru vyznání víry, které se opakuje: Věřím, věřím, věřím. Bez ohledu na to, co to je, musíme najít svůj skutečný systém víry. Pro co jsme zapálení a nadšení? Čím jsme naplněni Bohem? Reakce proti tomu, co je špatné, může lidi vzrušovat, ale nikoho neobrátí, nepromění a duši nepřitáhne. Všichni víme, co je špatně, všichni víme, co by se mělo změnit, ale další změny, ať už jakkoli progresivní, samy o sobě proměnu duše nepřinesou. Naše výzva ke změně je nyní zřejmě mnohem hlubší.

Naše víra nám také nabízí základní přesvědčení, že život je sled umírání a povstání. Ve středu eucharistie hlásáme: "Kristus zemřel, Kristus vstal z mrtvých a Kristus znovu přijde."

Přestože se jedná o eucharistii, je to pro nás velmi důležité. [1] To je spásný vzor! Není to tajemství víry; je to tajemství víry. Nikdy se nezmění. Ale lidé ze Západu, vyškolení ve filozofii pokroku a řešení problémů, tomu už nevěří. Mnohem více věříme, že paschální tajemství můžeme překonat. Že můžeme vytvořit rodinu, farnost, církev, instituci, zemi, která nebude muset procházet umíráním věcí.

To není pravda! Není pravda, že se všechno zlepšuje a zlepšuje. Tento omyl nám byl vzat. Můžeme se však vrátit ke vzoru naší víry a vzoru skutečnosti: že věci umírají a věci vstávají z mrtvých a obojí je dobrým učitelem. Krista je třeba poznat a přijmout na obou místech - v umírání věcí i v extázi a kráse věcí.

Cesta dolů nás vždy učí. Potřebujeme chvíle, kdy je duše zlomená, a potřebujeme nějaké místo, kam můžeme jít a plakat a truchlit. Ale musíme tam mít zdravé lidi, kteří nás nenechají propadnout té negativitě jako způsobu života. Jako lidé církve jsme povoláni být činiteli proměny, kteří svědčí o změnách a doprovázejí je moudrostí duše.

Ježíš nám nikdy neřekl, abychom důvěřovali větším kulturním institucím nebo dokonce církvi. To neznamená, že jsou špatné nebo že bychom je měli opustit, ale musíme si uvědomit, že i ony podléhají velikonočnímu tajemství, umírání a zmrtvýchvstání všech věcí. A myslím, že musíme být upřímní, že se nacházíme na spodní straně křivky. Všechny ukazatele naznačují, že jsme na konci dominance Spojených států, západní civilizace, a dokonce i křesťanství. Otázka pro nás se stává následující: Co s tím uděláme?

Even if our traditional religious architecture crumbles—physically or conceptually—even then God can raise something beautiful from the rubble. —Brian McLaren, The Great Spiritual Migration

In this talk on the church’s future, Richard Rohr encourages trust in the mystery of faith:

It is no accident that the liturgy has the creed at its core, a statement of faith that repeats: I believe, I believe, I believe. Regardless of what it is, we must find our real belief system. What are we passionate and enthusiastic about? What are we filled with God about? Being reactionary against what’s wrong might excite people, but it does not convert anybody, does not transform anybody, and does not draw the soul. We all know what’s wrong, we all know what should be changed, but more change, no matter how progressive, will not bring about soul transformation in and of itself. Our call to change is now obviously much deeper.

Our faith also offers us a foundational belief that life is a succession of dyings and risings. At the center of the Eucharist, we proclaim, “Christ has died, Christ is risen, and Christ will come again.” [1] That is the saving pattern! It is not a mystery of faith; it is the mystery of faith. It will never change. But Western people, trained in the philosophy of progress and problem-solving, don’t really believe that anymore. We much more believe that we can overcome the paschal mystery. That we can create a family, a parish, a church, an institution, a country that will not have to go through the dying of things.

It’s not true! It’s not true that everything’s getting better and better. That fallacy is being taken away from us. But we can return to the pattern of our faith and the pattern of reality: that things die and things resurrect and both are good teachers. Christ must be recognized and welcomed in both places—in the dying of things, and in the ecstasy and the loveliness of things.

The way down always teaches us. We need times where the soul is broken and we need some place we can go and weep and mourn. But we must have healthy people there who don’t let us sink into that negativity as a way of life. As people of the church, we are called to be agents of transformation who witness and accompany change with the wisdom of the soul.

Jesus never told us to put our trust in the larger institutions of culture or even the church. That doesn’t mean they are bad or that we should abandon them, but we must recognize that they are also subject to the paschal mystery, the dying and the rising of all things. And I think we must be honest that we’re at the downside of the curve. All the indices suggest that we are at the end of the dominance of the United States, Western civilization, and even of Christianity. The question for us becomes: What will we do about it?