Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je trouba.
Richard Rohr

Kdo jsme?

Tento web reprezentuje hnutí Chlapi, neformální společenství mužů, kteří hledají takové způsoby duchovního prožívání, se kterými se dokážou jako muži ztotožnit a celou bytostí je žít.


Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.

Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání. 

Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.

Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.

Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování. 

Pavel Hrdina a Martin Šmídek

Seznam přeložených témat

Překlad meditace CAC z pátku 25. 11. 2022
na téma: Vděčnost

Vděčnost je praxe

Kristi Nelsonová je ředitelkou organizace A Network for Grateful Living, kterou založil benediktinský bratr David Steindl-Rast s přáteli. Sdílí svůj vlastní příběh o tom, jak se naučila přijmout vděčnost jako způsob života:

Ve 33 letech mi byl diagnostikován Hodgkinův lymfom ve čtvrtém stadiu, který metastázoval do páteře. Po 18 měsících hospitalizací, operací, chemoterapií a léčby jsem se svého onkologa zeptala: "Kdy už budu z nejhoršího venku?" Odpověděl mi: "Nevím. Odpověděl mi: "Nikdy nebudete z nejhoršího venku." Když jsem tak tvrdě pracoval na tom, abych zůstal naživu, nechápal jsem míru nejistoty a boje, která se pojí s tím, že jsem přežil. Pochopení, že můj život bude vždycky probíhat jen s výhradou "prozatím", bylo vystřízlivění. Přemýšlela jsem o mnoha věcech: Jak mám dál žít tímto způsobem? Na co se mohu spolehnout? ... Jak mám žít, když očekávám, že zemřu?

Prvních několik let nejistoty a remise mi ostře ukázalo požehnání mého života. Byl jsem v režimu super nasávání - každá zkušenost byla nasycena novým významem a já jsem vše plně vstřebával. Neznal jsem jiný způsob, jak prožívat okamžiky, které jsem měl, než vítat každý z nich co nejvděčněji. Nebyl jsem si jistý, kolik času mi ještě zbývá, ale byl jsem ohromen každým okamžikem, každým člověkem a každou věcí. Být vděčný bylo prvních pár let poměrně snadné a objevné. Probouzela jsem se v pokoji zalitém světlem, slyšela zpěv ptáků a všimla si, že stále dýchám. . . . Mohla jsem položit obě nohy na podlahu a volně dojít do kuchyně, kde jsem si mohla uvařit šálek čaje. Stačilo to k tomu, abych každý den začínala se slzami radosti. Stačilo mi být naživu.

Možná stejně jako mnozí z nás se i Nelsonová se stabilizací svého zdravotního stavu stala "imunní" vůči spontánní každodenní vděčnosti:

Ale časem se všechny ty úžasné důvody k pocitu vděčnosti zařadily mezi samozřejmosti. Začala jsem být zdravá a zaměstnaná. Začala jsem se honit za cíli a naplněním, které slibovaly. Mučednicky jsem se věnoval práci, stěžoval si na věci, jako je doprava, moje váha a nachlazení. Nemilosrdně jsem se srovnávala s ostatními, podlehla maloobchodní terapii a dluhům a trpěla stresem. S každým dalším rokem jsem si vybudovala jakousi toleranci k vděčnosti - to, co mi dříve stačilo, jsem v honbě za tím, abych měla víc, nechala ležet ladem. Když jsem podvedl smrt, začal jsem podvádět i život.

Po několika náročných letech, dramatických probuzeních a svém podílu na duchovním utrpení jsem si uvědomil, že udržet si vděčnou perspektivu je skutečná praxe. . . . Tato schopnost vděčné perspektivy je sval, který jsem si musel vybudovat a používat, a stále ho musím denně pěstovat a opečovávat. . . . Cvičení v pohledu na svět vděčnýma očima a s vděčným srdcem je samo o sobě nádherným cílem.  

Fr. Richard Rohr, OFM
přeloženo DeepL
Gratitude is a Practice

Kristi Nelson is the director of A Network for Grateful Living, founded by Benedictine Brother David Steindl-Rast and friends. She shares her own story of learning to embrace gratitude as a way of life:

At 33 years old, I was diagnosed with stage IV Hodgkin’s lymphoma that had metastasized to my spine. After going through 18 months of hospitalizations, surgeries, chemotherapy, and treatments, I asked my oncologist, “When will I be out of the woods?” He answered, “You will never be out of the woods.” Having worked so hard to stay alive, I had not grasped the degree of uncertainty and struggle that would come with being a survivor. Understanding that my life would only ever be lived with the caveat of “for now” was sobering. I wondered so many things: How do I continue to live this way? What am I able to count on? . . . How do I live while expecting to die?

The first few years of uncertainty and remission put the blessings of my life in sharp relief. I was in super-soak mode—every experience was saturated with new meaning, and I was absorbing it all fully. I did not know any other way to live the moments I had than to greet each one as gratefully as I could. Not sure how much more time was mine, I was awestruck by every moment, every person, and every thing. Being grateful the first few years was relatively easy and revelatory. I would wake up in a room bathed in light, hear birds singing, and notice I was still breathing. . . . I could put both feet on the floor and walk freely to a kitchen where I could make a cup of tea. It was enough to make me start each day with tears of joy. Being alive was enough.

Perhaps like many of us, as her health stabilized, Nelson became “immune” to spontaneous daily gratitude:

But over time, all those amazing reasons to feel grateful joined the ranks of the taken-for-granted. I got healthy and busy. I began chasing goals and the fulfillment they promised. I martyred myself to a job, complained about things like traffic, my weight, and colds. I ruthlessly compared myself to others, succumbed to retail therapy and debt, and suffered from stress. Each year that passed, I built up a kind of gratitude tolerance—what used to be enough got left in the dust in the pursuit of having more. Having cheated death, I began cheating life.

After some challenging years, dramatic wake-up calls, and my share of spiritual suffering, I came to realize that maintaining a grateful perspective is a true practice. . . . This capacity for grateful perspective is a muscle I needed to build and use, and it is still something I need to nurture and tend daily. . . . The practice of looking at the world through grateful eyes and with a grateful heart is an exquisite end in itself.  

Fr. Richard Rohr, OFM

Zde se nacházejí překlady Daily Meditations, jejichž anglické originály se nacházejí na webu CAC. V den jejich vydání je zde nalezneš přeložené strojově pomocí DeepL, zpravidla do druhého dne pak projdou jazykovou úpravou někým z týmu překladatelů :-) Pokud vládneš dobrou angličtinou, přihlas se asi raději přímo u zdroje těchto úvah, tedy na webu CAC. Budeš je pak do své mailové schránky dostávat již k ranní kávě. -mš-