Den díkuvzdání (Spojené státy americké)

Největší dar, který může člověk dát, je díkůvzdání. Při dávání dárků dáváme to, co můžeme postrádat, ale při děkování dáváme sami sebe.
-Bratr David Steindl-Rast, Vděčnost, srdce modlitby

Otec Richard se dělí o to, jak se posvátný rituál eucharistie podílí na proudu vděčnosti a štědrosti:

Při své Poslední večeři nám Ježíš předal úkon, pantomimu, posvátný, společný rituál, který by shrnul jeho hlavní a trvalé poselství pro svět - takové, které bychom měli opakovat až do jeho návratu. Je příznačné, že pokrm a metafora mají základ ve fyzickém světě; vtělení pokračovalo v prvcích vesmíru. Dobrá věc, a přesto byla vždy pohoršením pro příliš duchovní lidi, počínaje samým počátkem: "To je nepřijatelný jazyk. Jak to může někdo přijmout?" (viz Jan 6,60).

Eucharistie, což znamená "díkůvzdání", má čtyři hlavní aspekty. Při vědomé účasti se stáváme podobnějšími tomu, koho následujeme:

Předně bereme do rukou celý svůj život, jako to udělal Ježíš. Velmi fyzickým a skandálně inkarnačním jazykem je chléb na stole odvážně nazýván "mým tělem" a víno "mou krví". Říkáme radikální "ano" jak samotnému fyzickému vesmíru, tak krvavému utrpení našich vlastních životů i celého světa.

Druhé, děkujeme Bohu (eucharisteo v řečtině), který je Původcem všeho toho života a který dopouští a používá i smrt. Rozhodujeme se pro vděčnost, hojnost a uznání Jiného, což má moc radikálně nás vycentrovat. Náš život i smrt jsou čistým darem a je třeba je s důvěrou rozdávat, stejně jako nám byly darovány.

Zatřetí je zlomíme. Dovolíme, aby naše životy byly zlomeny a rozdány. Nemusíme je chránit. Sdílení malého já bude objevením Pravého já v Bohu. "Neumře-li jediné pšeničné zrno, zůstane jen pšeničným zrnem" (Jan 12,24); rozdrcené zrno se stává lomeným chlebem, celým a nově spojeným "Kristovým tělem"

Nakonec toto tajemství přežvýkáme! Tuto pravdu poznáme účastí a praxí, nikoli dalším přemýšlením nebo diskutováním. "Vezměte si toto", "jezte a pijte toto" - ne sami, ale společně, "dokud se nevrátím". Zde máme jádro poselství, "novou smlouvu" přebývající lásky, která není založena na hodnosti v jakékoli formě, ale pouze na ochotě účastnit se a důvěřovat. Naše pití a jídlo je naším souhlasem s tím, že "dělám, co mohu, abych na svém těle nahradil vše, co ještě musí podstoupit Kristus pro své tělo, církev" (viz Kol 1,24). Eucharistie je riskantní a náročný akt radikální vděčnosti, solidarity a odpovědnosti za Boží dílo - mnohem více než odměna za dobré chování nebo jakákoli "odměna pro dokonalé", jak říká papež František.

Thanksgiving Day (United States)

The greatest gift one can give is thanksgiving. In giving gifts, we give what we can spare, but in giving thanks we give ourselves.
—Brother David Steindl-Rast, Gratefulness, the Heart of Prayer

Father Richard shares how the sacred ritual of the Eucharist participates in the flow of gratitude and generosity:

At his Last Supper, Jesus gave us an action, a mime, a sacred, communal ritual that would summarize his core and lasting message for the world—one to keep repeating until his return. It’s significant that the meal and the metaphor are based in physicality; the incarnation continued in the elements of the universe. Good stuff, and yet it has always been a scandal to overly spiritual people, starting at the very beginning: “This is intolerable language. How could anyone accept it?” (see John 6:60).

The Eucharist, which means “thanksgiving,” has four main aspects. In our conscious participation, we become more like the one we follow:

First, we take our whole lives in our hands, as Jesus did. In very physical and scandalously incarnational language, table bread is daringly called “my body” and wine is called “my blood.” We are saying a radical “yes” to both the physical universe itself and the bloody suffering of our own lives and all the world.

Second, we thank God (eucharisteo in Greek), who is the Origin of all that life and who allows and uses even death. We are making a choice for gratitude, abundance, and appreciation for Another, which has the power to radically de-center us. Our lives and deaths are pure gift, and must be given away in trust, just as they were given to us as gift.

Third, we break it. We allow our lives to be broken and given away. We don’t need to protect them. The sharing of the small self will be the discovery of the True Self in God. “Unless the single grain of wheat dies, it remains just a grain of wheat” (John 12:24); the crushed grain becomes the broken bread, the whole and newly connected “Body of Christ.”

Finally, we chew on this mystery! This truth is known by participation and practice, not by more thinking or discussing. “Take this,” “eat and drink this”—not alone, but together, “until I return.” There we have the heart of the message, a “new covenant” of indwelling love that is not grounded in worthiness in any form, but merely in a willingness to participate and trust. Our drinking and eating are our agreement to “do what I can to make up in my own body all that still has to be undergone by Christ for the sake of his body the church” (see Colossians 1:24). Eucharist is a risky and demanding act of radical gratitude for, solidarity with, and responsibility to the work of God—much more than a reward for good behavior or any “prize for the perfect,” as Pope Francis says.