Brian McLaren píše o vděčnosti jako o hlavním tématu evangelií:

Ježíš dává jasně najevo, že život vedený k naplnění Božího snu o stvoření bude zahrnovat utrpení. Ale i zde Ježíš naznačuje, že existuje důvod k vděčnosti. Vidíte to v blahoslavenstvích, Ježíšově osmeru cesty ke štěstí (Mt 5,3-12). Říká, že v chudobě je požehnání; v míře, v jaké se vám nedostává systému nikdy nestačí, máte účast na Božím snu. V bolesti ze ztráty je požehnání, protože ve svém zármutku zakoušíš Boží útěchu. V nespokojenosti s nespravedlností v našem světě je požehnání, říká; jakmile Boží spravedlnost přichází stále více, cítíte se stále více naplněni. ...   

Těmito protimluvnými výroky a dalšími podobnými nás Ježíš zapisuje do pokročilých tříd školy vděčnosti. Ukazuje nám nevýhody výhod a výhody nevýhod. Tento paradox nejvíce zdramatizuje svou vlastní smrtí; jeho utrpení a ukřižování nakonec přinese naději a svobodu celému lidstvu, naději a svobodu, která nemůže přijít jinak. Zde je tedy nejhlubší lekce vděčnosti. Máme být vděční nejen v dobrých, ale i ve zlých časech; máme být vděční nejen v hojnosti, ale i v nouzi; máme si zachovat vděčnost nejen ve smíchu, ale i v slzách a smutku. Jeden z Ježíšových následovníků říká, že bychom se měli radovat i ve zkouškách, protože skrze zkoušky přichází trpělivost, charakter, moudrost (Jak 1,2-3). A jiný říká: "Naučil jsem se být spokojený se vším, co mám" (Flp 4,11), takže může poučovat: "Děkujte za všech okolností" (1 Sol 5,18).

Slova "za všech okolností" by se samozřejmě neměla zaměňovat se slovy "za všech okolností". Ale neměla by se ani ztenčovat ve smyslu "za snadných okolností". I v bolesti můžeme najít místo vděčnosti, místo, kde vedle agónie ztráty stále počítáme a vážíme si toho, co zůstává. . . .

Můžete ztratit milovanou osobu nebo aspekt za aspektem svého fyzického zdraví, ale stále můžete být vděční za to, co vám zůstalo. A co když ztratíte další a další a další, pokud se špatné změní v ještě horší? Možná, že v určitém okamžiku všichni propadneme zoufalství, ale mám takové tušení - a doufám, že to nikdy nebudu muset ve svém životě dokazovat, ale může se stát, že kdokoli z nás - že i když člověk přijde o všechno, může si stále udržet svůj postoj, svůj praktikovaný zvyk vděčnosti, obracet se v Jobově agónii k Bohu a říkat: "Za tento dech děkuji. Za tuto slzu, děkuji. Za tuto vzpomínku na něco, z čeho jsem se těšil, ale co jsem nyní ztratil, děkuji. Za tuto schopnost nejen se vztekat nad tím, co mi bylo vzato, ale oslavovat to, co mi bylo kdysi dáno, děkuji."

Brian McLaren writes of gratefulness as a primary theme of the gospels:

Jesus makes it clear that a life lived to fulfill God’s dream for creation will involve suffering. But even here, Jesus implies that there is reason for gratitude. You see it in the Beatitudes, Jesus’s eightfold way of happiness (Matthew 5:3–12). There is a blessing in poverty, he says; to the degree you miss out on the never-enough system, you partake of God’s dream. There is a blessing in the pain of loss, because in your grief you experience God’s comfort. There is blessing in being unsatisfied about the injustice in our world, he says; as God’s justice comes more and more, you will feel more and more fulfilled. . . .   

With these counterintuitive sayings and others like them, Jesus enrolls us in advanced classes in the school of gratitude. He shows us the disadvantages of advantages, and the advantages of disadvantages. He will make this paradox most dramatic through his own death; his suffering and crucifixion will eventually bring hope and freedom to all humanity, hope and freedom that could come no other way. Here is the deepest lesson of gratitude, then. We are to be grateful not just in the good times, but also in the bad times; to be grateful not just in plenty, but also in need; to maintain thankfulness not just in laughter, but also through tears and sorrow. One of Jesus’s followers says that we should even rejoice in trials, because through trials come patience, character, wisdom (James 1:2–3). And another says, “I have learned to be content with whatever I have” (Philippians 4:11), so he can instruct, “Give thanks in all circumstances” (1 Thessalonians 5:18).

The words “in all circumstances” shouldn’t be confused with “for all circumstances,” of course. But neither should they be thinned to mean “in easy circumstances.” Even in pain, we can find a place of gratitude, a place where alongside the agony of loss we still count and appreciate what remains. . . .

You may lose a loved one, or facet after facet of your physical health, but you can still be grateful for what you have left. And what if you lose more, and more, and more, if bad goes to worse? Perhaps at some point, all of us are reduced to despair, but my hunch is—and I hope I never need to prove this in my own life, but I may, any of us may—having lost everything, one may still be able to hold on to one’s attitude, one’s practiced habit of gratitude, of turning to God in Job-like agony and saying, “For this breath, thanks. For this tear, thanks. For this memory of something I used to enjoy but now have lost, thanks. For this ability not simply to rage over what has been taken, but to celebrate what was once given, thanks.”