Pro autorku a historičku Dianu Butler Bassovou začíná vděčnost vědomím Boží milosti:

Slova "vděčnost" a "milost" pocházejí ze stejného kořene slova, gratia v latině . . . "Milost" je teologické slovo, které má hluboký duchovní význam. Milost znamená "nezasloužená přízeň". Když přemýšlím o milosti, líbí se mi zejména představa Boha, který rozhazuje dary - jakéhosi nevybíravého dárce obživy, radosti, lásky a potěšení. Milost - dary dávané bez nároku na odměnu a bez očekávání odměny - je, jak se zpívá ve starém hymnu, úžasná. Protože si tento dar nemůžete zasloužit ani splatit, vaše srdce se naplní vděčností. A síla této emoce promění váš pohled na svět a prožívání života. Milost plodí vděčnost, která zase rozšiřuje naše srdce k větší dobrotě a lásce.

Bass zkoumá osvobozující povahu vděčnosti:

Milost a vděčnost společně tvoří jinou morální "rovnici". Standardní model vděčnosti představuje uzavřený cyklus daru a odplaty svázaný společenským závazkem a zadlužeností, kdy "dobrodinec", jakýsi nadřízený (někdo bohatší, mocnější), poskytuje prospěch jinému, "obdarovanému", člověku ve stavu nouze nebo potíží. V uzavřeném cyklu je příjemce závislý na dobrodinci způsobem, který je ponižující nebo signalizuje zadlužení. . . . Málokdo chce být na straně příjemce nerovné transakce. . . .

Změníme-li uzavřený systém na otevřený, vyženeme-li transakci a nahradíme ji milostí, obraz vděčnosti se změní. V uzavřeném koloběhu dluhu a povinnosti jsou role dárce a obdarovaného statické a dary jsou směnným zbožím založeným na transakci a kontrole. . . . V otevřeném cyklu vděčnosti však dary nejsou zbožím. Dary jsou přirozeností samotného vesmíru, jsou dány Bohem nebo přirozeným řádem. Milost nám připomíná, že každá dobrá věc je dar - že východ slunce a bytí naživu jsou pro nás jaksi nevybíravými každodenními dary - a pak chápeme, že všichni dobrodinci jsou také příjemci a všichni příjemci mohou být dobrodinci. Vše, co máme, bylo darováno nám všem. Nebylo by dobrodinců, kdyby nebyli nejprve příjemci milosti. Jinými slovy, dary přicházejí dříve než dárci. Dary ve skutečnosti nedáváme. Dary poznáváme, přijímáme je a předáváme je dál. Všichni na tyto dary spoléháme. Všichni se o ně dělíme.

Nejedná se o splnění povinnosti ani o jednorázový laskavý čin, ale o nekonečný proces uvědomování a reagujícího jednání. Struktura darů ve vesmíru je strukturou vzájemně závislého společenství přírody a bližních, které se táhne napříč věky a v němž pečujeme o to, co nám bylo předáno, a jako odpověď dáváme dary ostatním. Nejedná se o uzavřený kruh výměny; spíše se podobá kruhům, které se vlní na rybníku, když se do vody vhodí oblázek.

For author and historian Diana Butler Bass, gratitude begins with awareness of God’s grace:

The words “gratitude” and “grace” come from the same root word, gratia in Latin. . . . “Grace” is a theological word, one with profound spiritual meaning. Grace means “unmerited favor.” When I think of grace, I particularly like the image of God tossing gifts around—a sort of indiscriminate giver of sustenance, joy, love, and pleasure. Grace—gifts given without being earned and with no expectation of return—is, as the old hymn says, amazing. Because you can neither earn nor pay back the gift, your heart fills with gratitude. And the power of that emotion transforms the way you see the world and experience life. Grace begets gratitude, which, in turn, widens our hearts toward greater goodness and love.

Bass explores the liberating nature of gratitude:

Together grace and gratitude form a different moral “equation.” The standard model of gratitude is a closed cycle of gift and return bound by social obligation and indebtedness, whereby a “benefactor,” a superior of some sort (someone wealthier, more powerful), provides a benefit for another, a “beneficiary,” a person in a state of need or trouble. In the closed cycle, the beneficiary is dependent on the benefactor in a way that feels demeaning or signals indebtedness. . . . Few want to be on the receiving end of an unequal transaction. . . .

If we change a closed system to an open one, banishing transaction and substituting grace, the picture of gratitude shifts. In the closed cycle of debt and duty, the roles of benefactor and beneficiary are static, and gifts are commodities of exchange, based in transaction and control. . . . But in an open cycle of gratitude, gifts are not commodities. Gifts are the nature of the universe itself, given by God or the natural order. Grace reminds us that every good thing is a gift—that somehow the rising of the sun and being alive are indiscriminate daily offerings to us—and then we understand that all benefactors are also beneficiaries and all beneficiaries can be benefactors. All that we have was gifted to all of us. There would be no benefactors if they were not first the recipients of grace. In other words, gifts come before givers. We do not really give gifts. We recognize gifts, we receive them, and we pass them on. We all rely on these gifts. We all share them.

This is not a fulfillment of duty or a single act of kindness, but an infinite process of awareness and responsive action. The gift structure of the universe is that of an interdependent community of nature and neighbor that extends through the ages in which we care for what was handed to us and give gifts to others as a response. This is not a closed circle of exchange; it is more like the circles that ripple across a pond when pebbles are tossed into the water.