Otec Richard Rohr nám připomíná, že když vše přijímáme jako dar, můžeme žít vděčně a nechat skrze sebe proudit energie života a lásky ku prospěchu celku.

V listě Filipanům 4,6-7 shrnuje Pavel ve velmi stručné formě celou teologii modlitební praxe: "Modlete se s vděčností a Kristův pokoj, který je větší než poznání nebo rozum [tj. rozlišování - Richard], bude střežit vaši mysl i vaše srdce v Kristu Ježíši." (Ef 4,6). Pouze předem existující vděčnost, vědomá volba lásky namísto strachu, touha být pozitivní namísto negativní, nám umožní žít v prostorném místě, které Pavel popisuje jako "pokoj Kristův"

Je důležité, abychom se ptali, hledali a klepali, abychom si udrželi správný vztah se samotným Životem. Život je dar, který je nám zcela bezplatně dán, každý jeho den a každá jeho část. Každodenní a zvolený postoj vděčnosti nám umožní udržet si otevřené ruce, abychom tento život očekávali, umožnili mu to a přijímali ho se stále hlubším uspokojením - ale nikdy si nemysleli, že si ho zasloužíme. Ti, kdo žijí s takto otevřenýma a pokornýma rukama, přijímají "dary života plnou měrou, stlačené, setřesené a přetékající do jejich klína" (Lk 6,38). Podle mé zkušenosti, pokud nejsme každý den radikálně vděční, vždy se nás zmocní nelibost. Navíc prosit o "chléb náš vezdejší" znamená uznat, že už je nám dán. Nežádat znamená brát své vlastní úsilí, potřeby a cíle - a sebe sama - příliš vážně. Zvažte, zda to neplatí i ve vašem životě.

Všichni skutečně velcí lidé, které jsem kdy poznal, se vyznačují tím, co bych nazval radikální pokorou a vděčností. Jsou hluboce přesvědčeni, že čerpají z jiného zdroje; jsou nástroji. Jejich genialita není jejich vlastní; je vypůjčená. Jsme měsíce, ne slunce, s výjimkou naší schopnosti předávat světlo dál. Náš život není náš vlastní; přesto osvícení lidé na určité úrovni vědí, že jejich život jim byl dán jako posvátná důvěra. Žijí ve vděčnosti a důvěře a snaží se, aby skrze ně proudil dál. Vědí, že "láska se splácí jen láskou", jak říkali svatý František z Assisi i svatá Terezie z Lisieux.

Nakonec to není naše zásluha, jinak by milost nebyla milostí. Je to Boží dar, nikoli odměna za dobře vykonanou práci. Není to nic, čím bychom se měli chlubit. Jsme Božím uměleckým dílem stvořeným v Ježíši Kristu. Jediné, co můžeme dělat, je být tím, čím nás činí Boží Duch, a být Bohu vděční za bohatství, kterým nás Bůh obdařil. Pokora, vděčnost a láskyplná služba druhým jsou pravděpodobně nejvhodnějšími odpověďmi, které můžeme učinit.

Father Richard Rohr reminds us that when we receive everything as a gift, we can live gratefully, allowing the energies of life and love to flow through us to the benefit of the whole.

In Philippians 4:6–7, Paul sums up an entire theology of prayer practice in very concise form: “Pray with gratitude, and the peace of Christ, which is bigger than knowledge or understanding [that is, making distinctions—Richard], will guard both your mind and your heart in Christ Jesus.” Only a pre-existent attitude of gratitude, a deliberate choice of love over fear, a desire to be positive instead of negative, will allow us to live in the spacious place Paul describes as “the peace of Christ.”

It is important that we ask, seek, and knock to keep ourselves in right relationship with Life Itself. Life is a gift, totally given to us without cost, every day of it, and every part of it. A daily and chosen attitude of gratitude will keep our hands open to expect that life, allow that life, and receive that life at ever-deeper levels of satisfaction—but never to think we deserve it. Those who live with such open and humble hands receive life’s “gifts, full measure, pressed down, shaken together, and running over into their lap” (Luke 6:38). In my experience, if we are not radically grateful every day, resentment always takes over. Moreover, to ask for “our daily bread” is to recognize that it is already being given. Not to ask is to take our own efforts, needs, and goals—and our selves—far too seriously. Consider if that is not true in your own life.

All the truly great persons I have ever met are characterized by what I would call radical humility and gratitude. They are deeply convinced that they are drawing from another source; they are instruments. Their genius is not their own; it is borrowed. We are moons, not suns, except in our ability to pass on the light. Our life is not our own; yet, at some level, enlightened people know that their life has been given to them as a sacred trust. They live in gratitude and confidence, and they try to let the flow continue through them. They know that “love is repaid by love alone,” as both St. Francis of Assisi and St. Thérèse of Lisieux have said.

In the end, it is not our own doing, or grace would not be grace. It is God’s gift, not a reward for work well done. It is nothing for us to be boastful about. We are God’s work of art, created in Christ Jesus. All we can do is be what God’s Spirit makes us to be, and be thankful to God for the riches God has bestowed on us. Humility, gratitude, and loving service to others are probably the most appropriate responses we can make.