Autorka a kazatelka Barbara Brown Taylorová píše o tom, co nazývá "svatou závistí", o přátelství s vyznavači různých tradic a o tom, že takové přátelství může obohatit naši vlastní víru. Shrnuje vhled, který ji naučil meziduchovní teolog Raimon Panikkar (1918-2010):

Raimon Panikkar . . strávil mnoho času přemýšlením o tom, co by pro křesťany mohlo znamenat, kdyby se zaměřili na to, aby přispívali k vírám světa, místo aby jim dominovali. Narodil se ve Španělsku katolické matce a hinduistickému otci a použil přirovnání k velkým světovým řekám. Řekl, že Jordán, Tibera a Ganga živí životy těch, kteří žijí na jejich březích. Jedna protéká Izraelem, druhá Římem a třetí Indií. Kdyby psal dnes, možná by přidal i řeky Tigris a Eufrat, které protékají Tureckem, Sýrií a Irákem.

Žádná z těchto řek se nesetkává na zemi, říkal Panikkar, ačkoli se setkávají na nebi, kde se voda z každé z nich sráží v mraky, které prší na všechny smrtelníky na zemi. Stejně tak, řekl, zůstávají náboženství světa na zemi odlišná a nesmíšená - ale "jednou se setkávají proměněná v páru, jednou metamorfovaná v Ducha, který se pak vylévá v nesčetných jazycích". [1]

V podstatě všichni věřící lidé se musí rozhodnout, jak budou smýšlet o lidech jiné (i žádné) víry a jak na ně budou reagovat. Jinak zůstanou vydáni na pospas svým nejhorším pudům, když dojde na přetlačovanou a jejich strach je umrtví vůči nejlepšímu učení jejich náboženství.

Taylorová vzpomíná na výlet, který se svými studenty podnikla do místního islámského centra, a na inspiraci, kterou jí poskytl:

Když na konci exkurze do atlantské masdžidy al-islám imám zakončil setkání se studenty slovy: "Naším nejhlubším přáním není, abyste se stali muslimy, ale abyste se stali nejlepšími křesťany, nejlepšími židy, nejlepšími lidmi, jakými můžete být. Ve jménu Boha, Nejmilosrdnějšího, Milosrdného. Děkujeme, že jste přišli." Pak odešel a zanechal mě s novým případem svaté závisti.

To bych mohl udělat já, pomyslel jsem si. Mohl bych mluvit ze srdce své víry a přát druhým, aby se jim v srdci dařilo - včetně těch, kteří nemají jméno pro to, co jim pomáhá přežít noc. Možná by to znamenalo zbourat pár plotů, ale trávník už nebyl vládnoucí metaforou. Nepředstavoval jsem si dva oddělené dvory se sousedy, kteří se sklánějí nad společnou hranicí. Představoval jsem si jedinou nádrž živé vody, do níž se dívají dva lidé. Jeden z nich mohl být muslim a druhý křesťan, ale v jejich tvářích nebylo nic, co by mi to prozrazovalo. Viděl jsem jen dvě lidské bytosti, které hleděly do hlubokých vod, jež nepatřily ani jednomu z nich, a odrážely jim pravdu, že nejsou sami.

Author and preacher Barbara Brown Taylor writes about what she calls “holy envy,” befriending followers of different traditions, and allowing such friendships to enrich our own faith. She summarizes an insight taught by inter-spiritual theologian Raimon Panikkar (1918–2010):

Raimon Panikkar . . . spent a lot of time thinking about what it might mean for Christians to focus on contributing to the world’s faiths instead of dominating them. Born in Spain to a Catholic mother and a Hindu father, he used the analogy of the world’s great rivers. The Jordan, the Tiber, and the Ganges all nourish the lives of those who live along their banks, he said. One flows through Israel, one flows through Rome, and one flows through India. If he were writing today he might have added the Tigris and Euphrates Rivers, which flow through Turkey, Syria, and Iraq.

None of these rivers meet on earth, Panikkar said, though they do meet in the heavens, where water from each of them condenses into clouds that rain down on all the mortals of the earth. In the same way, he said, the religions of the world remain distinct and unmixed on earth—but “they meet once transformed into vapor, once metamorphosized into Spirit, which then is poured down in innumerable tongues.” [1]

Eventually all people of faith must decide how they will think about and respond to people of other (and no) faiths. Otherwise they will be left at the mercy of their worst impulses when push comes to shove and their fear deadens them to the best teachings of their religions.

Taylor recalls a trip she took with her students to a local Islamic center, and the inspiration it provided:

Once, at the end of a field trip to the Atlanta Masjid of Al-Islam, the imam ended his meeting with students by saying, “Our deepest desire is not that you become Muslim, but that you become the best Christian, the best Jew, the best person you can be. In the name of God, the Most Gracious, the Most Merciful. Thank you for coming.” Then he was gone, leaving me with a fresh case of holy envy.

I could do that, I thought. I could speak from the heart of my faith, wishing others well at the heart of theirs—including those who had no name for what got them through the night. It might mean taking down some fences, but turf was no longer the reigning metaphor. I was not imagining two separate yards with neighbors leaning over a shared boundary. I was imagining a single reservoir of living water, with two people looking into it. One might have been a Muslim and the other a Christian, but there was nothing in their faces to tell me that. All I saw were two human beings looking into deep waters that did not belong to either of them, reflecting back to them the truth that they were not alone.