Jestliže je něco pravdivé, ať už to řekl kdokoli, vždy to pochází od Ducha svatého. -Tomáš Akvinský, De Veritate

Otec Richard se zamýšlí nad tím, jak mu jeho oddanost Kristu a inspirace Duchem svatým neustále pomáhají rozpoznávat Boha v jiných tradicích:

V mém vlastním životě mi prohloubení křesťanského náboženství, v němž jsem se narodil, umožnilo vidět stejného Ducha a Lásku i v jiných náboženstvích. Byla to docela dlouhá cesta od doby, kdy jsem vyrůstal v katolickém "ghettu" v Kansasu a téměř neznal žádné protestanty. A přesto jsem byl ve čtrnácti letech poslán studovat k františkánům do Cincinnati v Ohiu, kteří mi poskytli velmi ekumenické teologické vzdělání.

Jeden z nejlepších kurzů, který jsem absolvoval, byl o Hebrejských písmech, díky němuž jsem si velmi zamiloval judaismus. Asi proto tolik zdůrazňuji proroky, protože jsem si uvědomil, že prorokům ve skutečnosti nešlo o to, čemu dnes říkáme retribuční spravedlnost. Šlo jim o restaurační spravedlnost. Když zůstaneme u jejich poselství, najdeme ke konci jejich knih nádherné pasáže, které vždy směřují k lásce. Bůh nakonec prostřednictvím proroků říká: "Stejně vás budu milovat. Vykoupím vás svou dokonalou láskou. Budu vás milovat k celistvosti" (viz Izajáš 29,13-24 a Ozeáš 6,1-6).

Když jsem byl v roce 1969 vyslán jako jáhen do Acoma Puebla v Novém Mexiku, měl jsem jen základní znalosti o domorodých náboženstvích. Pozoroval jsem, jak matky v pueblu ukazují svým dětem, jak si mají tiše zamávat ranním slunečním paprskem směrem k obličeji, stejně jako se my učíme "žehnat" znamením kříže. Domorodí obyvatelé zde měli kontemplativní modlitbu dávno předtím, než jsme se my františkáni vůbec objevili.

Znovuobjevení křesťanské kontemplace mi otevřelo oči pro buddhisty a súfisty - jejich učení a praktikující. Buddhismus mě naučil fenomenologii vnímání - co se děje v našem mozku. Každé světové náboženství na vyspělých úrovních objevuje určité formy praxe, které nás mají osvobodit od naší návykové mysli, kterou považujeme za normální. Od 60. let 20. století nám zvýšená interakce s východními náboženstvími obecně, a zejména s buddhismem, pomohla rozpoznat a znovuobjevit naši vlastní velmi starou křesťanskou kontemplativní tradici. Hluboká láska súfistů k mystice, zejména v podání jejich básníků Rúmího a Háfize, často zachycuje pohnutí mého vlastního srdce.

Mým posledním objevem byl skutečně hinduismus, který je považován za nejstarší světové náboženství. Na začátku 80. let jsem vedl v Nepálu retreat; mezi přednáškami jsem se jen tak procházel starými ulicemi, vcházel do chrámů a snažil se zůstat neviditelný. Vzpomínám si na ty krásné indické ženy, které přicházely v sárí, tak půvabně, a nevěnovaly pozornost ničemu jinému, snad kromě plamene nebo oleje, který držely v ruce. S jakou úctou se klaněly! Čemu si myslíme, že se klanějí, kromě Boha, Tajemství?

Stejně jako vítr, i Duch vane, kam chce (viz Jan 3,8).

If something is true, no matter who said it, it is always from the Holy Spirit. —Thomas Aquinas, De Veritate

Father Richard reflects on how his commitment to Christ and the inspiration of the Holy Spirit have continually helped him recognize God in other traditions:

In my own life, going deep in the Christian religion of my birth has enabled me to see the same Spirit and Love in other religions as well. It’s been quite a journey from growing up in a Catholic “ghetto” in Kansas, and hardly even knowing any Protestants. And yet, at age fourteen, I was sent to study with the Franciscans in Cincinnati, Ohio, and they gave me a very ecumenical theological education.

One of the best courses I had was on the Hebrew Scriptures, which gave me a great love for Judaism. It’s probably why I emphasize the prophets so much, because I realized the prophets really weren’t about what we call today retributive justice. They were about restorative justice. When we stay with their message, there will be these magnificent passages toward the end of their books that invariably point toward love. God eventually says through the prophets: “I’m going to love you anyway. I’m going to redeem you by my perfect love. I’m going to love you into wholeness” (see Isaiah 29:13–24 and Hosea 6:1–6).

In 1969, when I was sent as a deacon to the Acoma Pueblo in New Mexico, I had only a basic introduction to Indigenous religions. I observed how mothers in the pueblo would show their children how to silently wave the morning sunshine toward their faces, just as we learn to “bless” ourselves with the sign of the cross. Indigenous peoples here had contemplative prayer long before we Franciscans ever appeared.

The rediscovery of Christian contemplation opened my eyes to Buddhists and Sufis—their teachings and practitioners. Buddhism taught me the phenomenology of perception—what’s going on in our brains. Every world religion at the mature levels discovers some forms of practice to free us from our addictive mind, which we take as normal. Starting in the 1960s, our increased interaction with Eastern religions in general, and Buddhism in particular, helped us recognize and rediscover our own very ancient Christian contemplative tradition. The Sufis’ deep love of mysticism, especially as expressed by their poets Rumi and Hafiz, often captures the stirrings of my own heart.

My latest discovery was really Hinduism, which is considered the oldest world religion. In the early 1980s, I gave a retreat in Nepal; between talks I would just walk the old streets and walk into temples and try to remain invisible. I remember these lovely Indian women coming in wearing saris, so gracefully, and paying no attention to anything else except maybe the flame or the oil they were holding. With what reverence they would bow! What do we think they’re bowing to except God, the Mystery?

Like the wind, the Spirit blows where it will (see John 3:8).