Denní meditace tohoto týdne se zabývají plodností mezináboženských přátelství. Začínáme úvahami otce Richarda o Ježíšově inkluzivitě, která mu umožnila potvrzovat i kritizovat vlastní náboženskou tradici - a vyzývá nás k témuž.

V žádném jiném historickém období neměli lidé tak snadný a bezprostřední přístup k lidem jiných kultur a jiných náboženství, často jako k přátelům. Jakmile si člověk osvojí nějaké "rozlišování Ducha", je mu jasné, že Boží svatost existuje všude.

Druhý vatikánský koncil dal katolíkům několik pěkných oficiálních směrnic a svobod. Nostra aetate, katolický dokument o nekřesťanských náboženstvích z roku 1965 potvrzuje: "Všechny národy totiž tvoří jediné společenství a mají jediný původ... Jeden je také jejich konečný cíl: Bůh. [Boží] prozřetelnost, projevy dobroty a spásné záměry se vztahují na všechny [lidi]". [1] Takové tvrzení nás všechny právem zasazuje do stejného rámce dějin a nepřipouští mezi námi žádné fundamentální rozdíly. Jednoznačně pocházíme z jednoho Boha a směřujeme k jednomu Bohu, a jak učí mystici všech náboženství, sama Skutečnost je jedna. 

Je zvláštní, že nám trvalo téměř celé naše dvoutisícileté dějiny, než jsme se vrátili k "ekumenickému" postoji, který měl Ježíš na samém počátku! Vychází z cesty a z nežidů dělá hrdiny mnoha svých příběhů a učení. Rychle poukazuje na nedostatky a omyly svého vlastního náboženství, judaismu, a přitom mu zůstává věrný. Ježíš se ke svému vlastnímu náboženství stavěl velmi kriticky, ale z nějakého důvodu si jen málokdo z nás myslí, že dokáže udělat totéž.

Na druhou stranu si bohužel mnoho lidí myslí, že když už nevěří v absolutní prvenství svého vlastního náboženství, pak pro ně nemá absolutní výzvu a často na něj zcela rezignují. Já jsem však přesvědčen, že biblická tradice říká, že jediným absolutnem, které máme k dispozici, je věrná Boží láska, a ne jakýkoli koncept či struktura - dokonce ani naše náboženské tradice samotné. Sama Boží láska je středem a nehybným bodem otáčejícího se světa. Pokud jsme však tuto lásku nikdy skutečně nezažili, budeme s největší pravděpodobností hledat absolutno jinými způsoby.

To, co je na Ježíši jedinečné, je jeho samotná inkluzivita! Je natolik zakotven v absolutnosti Božího vztahu, že zcela svobodně relativizuje Zákon, zjednodušuje Proroky a nachází Boha mimo vlastní tradici. Je neustále a důsledně inkluzivní - aniž by popíral svůj židovský základ a víru. Věřím, že inkluzivní můžeme být pouze tehdy, když máme hluboce zakořeněnou a sdílenou zkušenost, do které můžeme lidi "zahrnout". Musíme mít "domov", do kterého můžeme lidi přivést.

To, co svět chce a co lidé potřebují, jsou lidé, kteří věří v Něco-něco, co je povede k dobru, kráse, pravdě a univerzálnosti.

This week’s Daily Meditations explore the fruitfulness of interfaith friendships. We begin with Father Richard reflecting on Jesus’ inclusivity, which has allowed Richard both to affirm and critique his own religious tradition—and invites us to do the same.

In no other period of history have humans had such easy and immediate access to people of other cultures and other religions, often as friends. Once a person has developed any “discernment of the Spirit” it becomes clear that God’s holiness exists all over the place.

The Second Vatican Council gave Catholics some fine official guidelines and freedoms. Nostra Aetate, the 1965 Catholic document on non-Christian religions affirms, “For all peoples comprise a single community, and have a single origin . . . one also is their final goal: God. [God’s] providence, manifestations of goodness, and saving designs extend to all [people].” [1] Such an affirmation rightly places us all inside the same frame of history and allows no foundational distinction between us. We are clearly from the one God, tending toward the one God, and as the mystics of all religions teach, Reality itself is one. 

It is strange that it took us almost all of our two-thousand-year history to get back to the “ecumenical” attitude Jesus had at the very beginning! He goes out of his way to make non-Jews the heroes of many of his stories and teachings. He is quick to point out the failures and fallacies of his own religion, Judaism, while still remaining faithful to it. Jesus held a very critical stance toward his own religion, but for some reason few of us think we can do the same.

On the other hand, sadly, many people think that if they no longer believe in the absolute primacy of their own religion, then it has no absolute call on them and they often give up on it entirely. But I am convinced that the biblical tradition is saying that the only absolute available to us is the faithful love of God, and not any concept or structure—even our religious traditions themselves. God’s love itself is the center and the still point of the turning world. But if we have never actually experienced this love, we will most assuredly look for absolutes in other ways.

What is unique about Jesus is his inclusivity itself! He is so grounded in the absoluteness of the Divine relationship that he is quite free to relativize the Law, simplify the Prophets, and find God outside of his own tradition. He is constantly and consistently inclusive—without denying his Jewish foundation and faith. I believe we can only be inclusive when we have a deeply held and shared experience that we can include people “into.” We have to have a “home” to bring people home to.

What the world wants, and people need, are people who believe in Something—Something that will lead them to the good, the beautiful, the true, and the universal.