Jakmile poznáme, že celý fyzický svět kolem nás, celé stvoření, je pro Boha úkrytem i místem zjevení, stává se tento svět domovem, bezpečným, okouzleným, nabízejícím milost každému, kdo se do něj zahloubá. -Richard Rohr, Vesmírný Kristus

Patty Krawec, anishinaabská a ukrajinská spisovatelka a aktivistka, nás vyzývá, abychom za svého původního předka považovali samotnou zemi:

Chci, abychom se zamysleli nad naším vztahem k zemi. . . . Abychom o sobě přemýšleli spíše jako o součásti stvoření než odděleně od něj. Co když je země bytostí sama o sobě? Tento koncept není tak cizí, jak by se mohlo zdát. A co když je země a vše, co z ní, na ní a v ní roste, samo o sobě vnímající bytostí? ...  

Když říkám, že země je mým předkem, je to vědecké tvrzení: Chci se znovu zamyslet nad tímto tvrzením doktora Keolu Foxe, antropologa a genomického výzkumníka z kmene Kānaka Maoli. Samotná země a její podmínky, jako je nadmořská výška a klima, ovlivňují náš genom stejně jako naši lidští předkové. Na ní se rodíme, na ní umíráme, z ní pocházíme a do ní se vracíme. Země a vody, oceány a řeky jsou naší součástí, příbuznými a předky ve velmi reálném smyslu. . . .

Naše emoce mají fyzickou odezvu. Cítíme smutek a naše tělo reaguje pláčem. Na starověkém Blízkém východě bylo sucho často spojováno s truchlením jako fyzická reakce země na emocionální stav. Stejně jako se hebrejský truchlící postil a sypal si prach na hlavu a tělo, tak i země vyjadřuje svůj smutek postem a pokrýváním se prachem. "Lidská činnost způsobila zpustošení a zkázu," píše Mari Joerstad. "Dalším důkazem lidské proradnosti je jejich nevšímavost k utrpení jiných tvorů. Zemi nezbývá nic jiného než volat přímo k JHWH." [1] . . .

Země truchlí, ale zároveň odpovídá radostí. Stejní proroci, kteří popisují zemi postící se a pokrývající se prachem v reakci na lidská příkoří a škody, popisují také krásné scény radosti a jásotu po návratu lidí. "Poušť a vyprahlá země se budou radovat, poušť se bude radovat a kvést," říká prorok Izajáš [Iz 35,1].

Krawec vypráví svým čtenářům o starobylém proroctví Anishinaabů, které předpokládalo volbu mezi dvěma cestami budoucnosti: jednou spálenou a neúrodnou, druhou zelenou a úrodnou:

Pamatujte si dvě cesty Sedmého ohně - jednu vyprahlou a zčernalou a druhou zelenou a úrodnou. To, jak se nyní připravíme, rozhodne o tom, co přijde příště: buď léčivý oheň, který přinese divoké jahody a svěží cesty, nebo ohořelá krajina, která nám podrazí nohy. Pro domorodé obyvatele to znamená držet se znalostí našich předků. Pro lidi světlé pleti to znamená správně se rozhodnout, jak žít.

Once we know that the entire physical world around us, all of creation, is both the hiding place and the revelation place for God, this world becomes home, safe, enchanted, offering grace to any who look deeply. —Richard Rohr, The Universal Christ

Patty Krawec, an Anishinaabe and Ukrainian writer and activist, invites us to consider the land itself as our original ancestor:

I want us to consider our relationship with land. . . . To think of ourselves as a part of creation rather than apart from it. What if the land is a being in its own right? That concept is not as foreign as you might think. And what if the land and all that grows from it and on it and in it are sentient beings in their own right? . . .  

When I say that the land is my ancestor, that is a scientific statement: I want to reflect again on this claim by Dr. Keolu Fox, a Kānaka Maoli anthropologist and genomic researcher. The land itself and the conditions of that land, like altitude and climate, impact our genome just as our human ancestors do. We are born on it, die on it; we come from it and return to it. The land and the waters, oceans and rivers, are part of us, relatives and ancestors in a very real way. . . .

Our emotions have a physical response. We feel sadness, and our body responds by crying. In the ancient Middle East, drought was often connected with mourning as the land’s physical response to an emotional state. Just as a Hebrew mourner would fast and pour dust over their head and body, so, too, the land expresses her grief by fasting and covering herself in dust. “Human action has caused desolation and destruction,” Mari Joerstad writes. “Further proof of human perfidy is their inattentiveness to the suffering of other creatures. The earth is left with no option but to cry directly to YHWH.” [1] . . .

The land mourns, but it also responds with joy. The same prophets who describe a land fasting and covering herself with dust in response to human wrongdoing and harm also describe beautiful scenes of rejoicing and jubilation upon the return of the people. “The desert and the parched land will be glad; the wilderness will rejoice and blossom,” the prophet Isaiah says [Isaiah 35:1].

Krawec tells her readers of an ancient Anishinaabe prophecy that envisioned a choice between two paths for the future: one scorched and barren, the other green and fertile:

Remember the two paths of the Seventh Fire—one parched and blackened and the other green and lush. How we prepare now will determine what comes next: either a healing fire that brings wild strawberries and lush pathways or a charred landscape that cuts our feet. For Indigenous people, that means holding on to the knowledge of our ancestors. For the light-skinned people, that means making the right choices about how to live.