V podcastu The Cosmic We moderátoři Barbara Holmes a Donny Bryant vyzpovídali duchovního a vědce Dr. Waltera Flukera, který se podělil o transformační zážitek, který prožil během rituálu truchlení předků:

Walter Fluker:Sotva poznáme smutek z našeho utrpení. Jistě mezi černochy, ale platí to pro nás všechny, když pomyslíte na vesmírné My a tento univerzální nářek [utrpení]. Dokonce i stvoření sténá. Proč bychom neměli sténat i my? . . .

Zúčastnil jsem se smutečního rituálu na Cortesově ostrově u Vancouveru v Britské Kolumbii. Na tomto ostrově všichni lidé z celého světa právě procházeli těmito rituály. Jednoho večera... během toho, čemu lidé z kmene Dagara říkali rituál smutku, při němž splácíme svůj dluh předkům prostřednictvím smutku, pláče a sténání, onoho univerzálního sténání... . . . Tak [můj přítel Malidoma Somé] řekl, ať se prostě osvobodíme, tak začali hrát na buben a Sobonfu [jeho žena] mlátila do nějakého třesoucího se nástroje. Já jsem se prostě začal hroutit. . . . Najednou, z ničeho nic, tam byl můj otec. . . . Padl jsem na kolena a rozplakal se. Řekl jsem: "Tati, chybíš nám." Zemřel v roce 1984.

Přednesl jsem smuteční řeč, ale nikdy jsem ho neoplakával. Byl jsem příliš zaneprázdněn tím, že jsem byl sám sebou. Řekl jsem: "Tati, chybíš nám. Mamince chybíš, B. chybíš." Prostě jsem prošel celou rodinu. Když jsem se vzpamatovala, všechny ženy mě odvedly do rohu místnosti a houpaly mě. Jedna Japonka mi šeptala do uší. Říká: "Je ti teprve pět let." "A co?" ptám se. Tehdy jsem nevěděla, co to znamená. Až po letech [jsem] zjistil, že když tatínek narychlo opustil Mississippi, díky Bohu pro nás poslal. Bylo mi pět let. Stále jsem truchlil nad tatínkovým odjezdem.

To byl jeden z nejlépe uzdravujících okamžiků v mém životě. Byl skutečnější než i v životě skutečný. Takže nepochybuji o tom, že předkové nejen existují, ale jsou pro nás přítomni. Přicházejí k nám ve chvílích velké nouze a zkoušky a také s námi oslavují životní okamžiky. Chtějí slavit s námi. . . .

Holmes a Bryant vyzývají posluchače, aby dali prostor své vlastní potřebě truchlit:

Donny Bryant: Myslím, že otázka je pro naše posluchače... Jaké trauma, jaké uzdravení, jaká bolest, kterou potřebujeme vyléčit, by nám mohlo prospět praktikování našeho vlastního jedinečného rituálu truchlení?

Barbara Holmesová: Ano, a jak nám mohou organizované náboženské instituce, církve, místa, kde se shromažďujeme, abychom se konečně zbavili části své arogance, jak nám mohou pomoci truchlit, naříkat, začít se osvobozovat? . . . Nad čím truchlíte, o čem nevíte, že truchlíte? Jak tento zármutek zpracujete?

On The Cosmic We podcast, hosts Barbara Holmes and Donny Bryant interviewed minister and scholar Dr. Walter Fluker, who shares a transformational experience he had during an ancestral grief ritual:

Walter Fluker: We hardly know the grief of our suffering. Certainly among Black people, but it’s true for all of us as you think of the Cosmic We and this universal moan [of suffering]. Even creation is moaning. Why shouldn’t we? . . .

I was involved in a grief ritual on Cortes Island off Vancouver, British Columbia. This island, all of these people from around the world were just going through these rituals. One evening . . . during what the Dagara people called the grief ritual, where we pay our debt to the ancestors through grief, through weeping and moaning that universal moan. . . . So [my friend Malidoma Somé] said just be free, so they started playing the drum and Sobonfu [his wife] was hitting some kind of shaking instrument. I just started getting down. . . . All at once, out of nowhere, my father is there. . . . I fell to my knees and I cried. I said, “Daddy, we miss you.” He had died in 1984.

I had performed a eulogy but never mourned him. I was too busy being me. I said, “Daddy, we miss you. Mama misses you, B. misses you.” I just went through the whole family. When I came to myself, all of the women had taken me to a corner in the room and they were rocking me. This Japanese woman whispers in my ears. She says, “You’re only five years old.” I didn’t know what that meant then. It was years later [that] I discovered, when daddy left Mississippi in a hurry, he sent for us, thanks be to God. I was five years old. I was still grieving my daddy’s departure.

That was one of the most healing moments in my life. He was more real than even in life real. So, I have no doubt that ancestors not only exist, but they are present for us. They come to us in moments of great need and trial, and they also celebrate life’s moments with us. They want to celebrate with us. . . .

Holmes and Bryant invite listeners to give space to their own need to grieve:

Donny Bryant: I guess the question is for our listeners . . . what trauma, what healing, what hurt, what pain that we need to be healed from could benefit from the practice of our own unique grief ritual?

Barbara Holmes: Yes, and how can the organized religious institutions, the churches, the places where we assemble to finally shed some of our arrogance, how can they help us to grieve, to lament, to begin to get free? . . . What are you grieving that you don’t know that you’re grieving? How will you process that grief?