Otec Richard spojuje církevní učení o "společenství svatých" a našich předcích:

Lidé si v průběhu dějin často velmi vážili svých předků a měli k nim silný vztah. Domnívám se, že právě kolektivní pojetí jednoty se křesťané snažili verbalizovat, když do starobylého Apoštolského vyznání víry pozdě doplnili větu: "Věřím ve společenství svatých." Vyznání jednoty svatých je tedy pro křesťanskou církev velmi důležité. Nabízeli nám myšlenku, že mrtví jsou zajedno s živými, ať už jde o naše přímé předky, svaté ve slávě, nebo dokonce o takzvané duše v očistci.

Vietnamský buddhistický mnich Thich Nhat Hanh (1926-2022) napsal o tom, jak ve snu a v přírodě prožíval něžnou jednotu se svou matkou:

V den, kdy zemřela moje matka, jsem si do deníku zapsal: "Přišlo vážné neštěstí mého života." Po matčině odchodu jsem více než rok trpěl. Jedné noci jsem však na vietnamské vysočině spal v chatrči své poustevny. Zdálo se mi o mé matce. Viděl jsem se, jak s ní sedím a nádherně si povídáme. Vypadala mladě a krásně, vlasy jí splývaly. Bylo tak příjemné sedět tam a povídat si s ní, jako by nikdy nezemřela. Když jsem se probudila, byly asi dvě hodiny ráno, a já jsem měla silný pocit, že jsem matku nikdy neztratila. Dojem, že matka je stále se mnou, byl velmi jasný. Tehdy jsem pochopila, že představa, že jsem matku ztratila, je jen představa. V tu chvíli mi bylo jasné, že moje matka ve mně stále žije.

Otevřel jsem dveře a vyšel ven. Celá stráň se koupala v měsíčním světle. Byl to kopec porostlý čajovníky a moje chýše stála za chrámem v polovině kopce. Pomalu jsem kráčel v měsíčním světle mezi řadami čajovníků a všiml jsem si, že matka je stále se mnou. Byla to ona, kdo mě v měsíčním světle hladil, jako to dělával tak často, velmi něžně, velmi sladce... nádherně! Pokaždé, když se moje nohy dotkly země, věděla jsem, že je tam se mnou moje matka. Věděla jsem, že toto tělo není jen moje, ale že je živým pokračováním mé matky a mého otce a mých prarodičů a praprarodičů. Všech mých předků. Tyto nohy, které jsem vnímala jako "své", byly ve skutečnosti "naše". Já a moje matka jsme společně zanechávaly stopy ve vlhké půdě. [1]

Otec Richard pokračuje:

Celá věc, celý život, je jeden, jen v různých fázích, celý je tělesně milován Bohem (a doufáme, že i námi). V rámci tohoto světonázoru nejsme spaseni tím, že jsme soukromě dokonalí, ale tím, že jsme "součástí těla", pokornými články velkého řetězu dějin. Tento pohled je ozvěnou biblického pojetí smluvní lásky, která byla udělena židovskému národu jako celku a nikdy ne pouze jednotlivci, jako byl Abraham, Noe nebo David.

Father Richard connects the church’s teaching on “the communion of saints” and our ancestors:

Humans throughout history have often had a strong appreciation for and connection with their ancestors. I think the collective notion of oneness is what Christians were trying to verbalize when they made a late addition to the ancient Apostles’ Creed: “I believe in the communion of saints.” They were offering us the idea that the dead are at one with the living, whether they’re our direct ancestors, the saints in glory, or even the so-called souls in purgatory.

Vietnamese Buddhist monk Thich Nhat Hanh (1926–2022) wrote of experiencing a tender oneness with his mother in a dream and in nature:

The day my mother died, I wrote in my journal, “A serious misfortune of my life has arrived.” I suffered for more than one year after the passing away of my mother. But one night, in the highlands of Vietnam, I was sleeping in the hut of my hermitage. I dreamed of my mother. I saw myself sitting with her, and we were having a wonderful talk. She looked young and beautiful, her hair flowing down. It was so pleasant to sit there and talk to her as if she had never died. When I woke up it was about two in the morning, and I felt very strongly that I had never lost my mother. The impression that my mother was still with me was very clear. I understood then that the idea of having lost my mother was just an idea. It was obvious in that moment that my mother is always alive in me.

I opened the door and went outside. The entire hillside was bathed in moonlight. It was a hill covered with tea plants, and my hut was set behind the temple halfway up. Walking slowly in the moonlight through the rows of tea plants, I noticed my mother was still with me. She was the moonlight caressing me as she had done so often, very tender, very sweet . . . wonderful! Each time my feet touched the earth I knew my mother was there with me. I knew this body was not mine alone but a living continuation of my mother and my father and my grandparents and great-grandparents. Of all my ancestors. These feet that I saw as “my” feet were actually “our” feet. Together my mother and I were leaving footprints in the damp soil. [1]

Father Richard continues:

The whole thing, all of life, is one, just at different stages, all of it loved corporately by God (and, one hopes, by us). Within this worldview, we are saved not by being privately perfect, but by being “part of the body,” humble links in the great chain of history. This view echoes the biblical concept of a covenant love that was granted to the Jewish people as a whole and never just to one individual like Abraham, Noah, or David.