Autorka a podcasterka Kat Armasová se s vámi podělí o to, jak uctívání hlasů našich ženských předků obohacuje naši víru. Říká tomu "teologie abuelity":

Písmo svědčí o síle a vlivu babiček mezi Božím lidem. Dlouhá léta jsem tento detail přehlížela, protože jsem nebyla vyškolena v tom, abych rozpoznala význam a hodnotu žen v Bibli. . . .

Přehlédl jsem úvod Pavlova druhého listu Timoteovi, dokud jednoho dne neupoutal mou pozornost a nepotvrdil mou zvědavost a přesvědčení o důležitosti abuelitas i víry mých předků. V tomto krátkém úryvku Pavel říká: "Jsem vděčný Bohu, kterému s dobrým svědomím sloužím, tak jako moji předkové. Neustále na vás vzpomínám ve svých modlitbách dnem i nocí. Když si vzpomenu na vaše slzy,tak jako moji předkové toužím vás spatřit, abych byl naplněn štěstím. Připomínám si tvou autentickou víru, která nejprve žila v tvé babičce Lois a tvé matce Eunice. Jsem si jist, že tato víra je i v tobě" (2. Timoteovi 1,3-5, zvýraznění moje).

Tady Pavel pojmenovává sílu a význam teologie abuelity.

Potvrzením Timoteovy víry (víry zrozené z jeho abuelity a mamá) Pavel ctí [a] . ... uznává, že jejich víra je vírou komunitní, která bere vážně vliv ... žen, které ho formovaly a utvářely. . . . Často přemýšlím, jak vypadala víra Abuela Lois a maminky Eunice. Jak ji prožívaly? Byly oddané službě komunitě jako Tabita? Vedly domácí sbory jako Lýdie nebo dávaly pokyny vedoucím jako Priscilla?

Armas vypráví, jak ztrácí ze zřetele komunitní povahu křesťanství a jak ji společenství svatých inspiruje:

Vnitřně jsem si osvojil hyperindividualistický pohled na víru a spasení. . . . uvěřil jsem myšlence, že moje spiritualita je soukromá, že můj duchovní růst nemá absolutně nic společného s mým společenstvím, s mými předky - s oblakem svědků, s těmi, které jsem znal přímo i nepřímo, stejně jako s nesčetným množstvím lidí, kteří mě ovlivnili, nebo dokonce s těmi, které jsem sám ovlivnil. . . .

Společenství svatých obohatilo mou teologickou představivost, zejména pokud jde o mé předky a las madres víry, ženy v dějinách, které šly před námi a dláždily nám cestu, stavěly vlastní stoly a nabízely pohled na božství, bez něhož by naše víra chyběla. . . .

Doufám, že ti, kteří nemají ve společnosti moc ani privilegia a z nichž mnozí drží naše rodiny pohromadě, by byli všemi vysoce ceněni. . . . Přeji si, aby příběhy těchto žen v Písmu i mimo něj v nás osvětlily něco nového, abychom se při pohledu na ty, kdo žijí na okraji společnosti en la lucha, v boji, nechali strhnout jejich zkušenostmi a napili se z jejich studny přetékající sabiduría, moudrostí o božském.

Author and podcaster Kat Armas shares how honoring the voices of our female ancestors enriches our faith. She calls it “abuelita theology”:

Scripture testifies to the power and influence of grandmothers among the people of God. For years I overlooked this detail because I hadn’t been trained to recognize the importance or value of women in the Bible. . . .

I overlooked the introduction to Paul’s second letter to Timothy until one day it caught my attention, affirming my curiosity and conviction of the importance of both abuelitas and the faith of my ancestors. In this short passage, Paul says: “I’m grateful to God, whom I serve with a good conscience, as my ancestors did. I constantly remember you in my prayers day and night. When I remember your tears, I as my ancestors did long to see you so that I can be filled with happiness. I’m reminded of your authentic faith, which first lived in your grandmother Lois and your mother Eunice. I’m sure that this faith is also inside you” (2 Timothy 1:3–5, emphasis mine).

Here Paul names the power and importance of abuelita theology.

By acknowledging Timothy’s faith (a faith birthed from his abuelita and his mamá), Paul honors [and] . . . acknowledges that their faith is a communal faith that takes seriously the impact of . . . the women who formed and shaped him. . . . I often wonder what Abuela Lois and Mama Eunice’s faith looked like. How did they live it out? Were they dedicated to serving the community like Tabitha? Were they leading house churches like Lydia did or instructing leaders like Priscilla did?

Armas recounts losing sight of Christianity’s communal nature, and how the communion of saints inspires her:

I internalized the hyperindividualistic view of faith and salvation. . . . I bought into the idea that my spirituality is private, that my spiritual growth has absolutely nothing to do with my community, my ancestors—the cloud of witnesses, those I knew directly and indirectly—as well as the countless number of people who have influenced me or even those I myself have influenced. . . .

The communion of saints has enriched my theological imagination, particularly when it comes to my ancestors and las madres of the faith, the women throughout history who have gone before us paving the way, building their own tables, and offering a perspective of the divine, without which our faith would be lacking. . . .

My hope is that those without power or privilege in society, many of whom hold our families together, would be highly honored by all. . . . My desire is that the stories of these women in Scripture and beyond illuminate something new in us so that when we see those on the margins living life en la lucha, in the struggle, we would be drawn to their experiences and drink from their wells overflowing with sabiduría, wisdom, about the divine.