Meditace tohoto týdne oslavují dar našich předků v rodině a ve víře. Členka fakulty CAC Dr. Barbara Holmesová píše o širokém a hlubokém životě, k němuž ji pomohli probudit její předkové:

Svět bez předků je osamělý. Jsem vděčná za starší členy své rodiny, kteří mě seznámili s kontinuitou života. Záleží na tom, jak chápeme svůj pobyt v této realitě. Pokud budeme považovat svůj život za složený z úseků oddělených pomlčkou, která zahrnuje data narození a úmrtí, budeme neutěšení, když trauma zkrátí naši realitu a oddálí naše cíle. Pokud se však budeme považovat za součást kontinua života, které nekončí smrtí, ale přechází do života po životě, naše perspektivy se mohou změnit.

Společnost předků, která již obývá život po životě, s námi udržovala neustálý kontakt. Posílali zprávy a zasahovali, když to bylo nutné. Modlili se se mnou a šeptali mi varování. . . . Ať už je nazýváme předky nebo staršími, za moudré průvodce v duchovní oblasti jsou považováni pouze ti muži a ženy, kteří vedli dobrý život ve fyzické sféře. V některých afrických kulturách se jim říká stařešinové, "staří". Každý stařešina představuje celou právní a mystickou autoritu rodu. Pro mě předkové, živí i mrtví starší, vzbuzovali úctu a byli vždy přítomni, přebývali a vedli mě. [1]

Při odchodu své matky zažil otec Richard Rohr spojení či "most" do posmrtného života:

Jsem přesvědčen, že jednou ze zásadních událostí, kterou musíme projít, je prožitek umučení a smrti s někým, koho milujeme, s někým, s kým jsme spjati, s někým, na kom nám opravdu záleží. Když moje matka zemřela, nepochyboval jsem o tom, že postavila most - nevím, jaká jiná slova použít - postavila most a vzala s sebou něco ze mě a něco ze sebe poslala zpátky. Nyní na hlubší úrovni chápu, co Ježíš myslel slovy "neodejdu-li já, Duch nemůže přijít" (Jan 16,7). Myslím, že normální vzorec v dějinách je, že každá generace přechází a staví mosty lásky a důvěry pro další generaci, která přichází po ní. Vše podstatné, pro nás všechny, je, abychom byli někde spojeni. Pokud jste nikdy nemilovali, neexistuje žádný most. . .

Když s někým procházíte jeho vášní, když se s ním učíte nechat ho jít a přecházíte s ním v okamžiku smrti, jsem přesvědčen, že teprve tehdy jste skutečně připraveni pochopit vzkříšení.  . . Jediné, co nás Ježíš přišel naučit a co nás potřeboval naučit, bylo to, jak projít velkým tajemstvím, nenechat se zahanbit a důvěřovat, že Bůh je na druhé straně. [2]

This week’s meditations celebrate the gift of our ancestors in family and in faith. CAC faculty member Dr. Barbara Holmes writes of the broad and deep life to which her ancestors helped awaken her:

A world without ancestors is lonely. I am so grateful for the elders in my family who introduced me to the continuums in life. It matters how we understand our sojourn in this reality. If we consider our lives to be comprised of segments separated by a dash that encompasses birth and death dates, we will be inconsolable when trauma truncates our realities and delays our destinations. But, if we consider ourselves to be part of a continuum of life that does not end with death, but transitions to a life after life, our perspectives can change.

The community of the ancestors, already inhabiting the life beyond life, kept in constant contact with us. They sent messages and intervened when necessary. They prayed with me and whispered warnings. . . . Whether we call them ancestors or elders, only those women and men who led good lives in the physical realm are considered to be wise guides in the spiritual realm. In some African cultures, they are called elders, “the old ones.” Any elder represents the entire legal and mystical authority of the lineage. For me, ancestors, living and dead elders, commanded my respect and were always present, abiding and guiding me. [1]

At the passing of his mother, Father Richard Rohr experienced a connection or “bridge” to the life after death:

I believe that one of the essential events that we must walk through is the experience of the passion and death with someone we love, with someone we are bonded to, with someone we really care about. When my mother passed over, I had no doubt that she built a bridge—I don’t know what other words to use—she built a bridge and she took some of me over with her, and she sent some of herself back. I understand now at a deeper level what Jesus meant by “unless I go, the Spirit cannot come” (John 16:7). I think the normal pattern in history is for each generation to pass over, and to build the bridges of love and trust for the next generation coming afterwards. The all-important thing, for all of us, is that we be bonded somewhere. If you have never loved, there is no bridge. . . .

When you walk through someone’s passion with them, through someone’s learning to let go, and pass over with them in a moment of death, I’m convinced it’s then and only then that you really are prepared to understand the resurrection. . . . All Jesus came to teach us, and only needed to teach us, was how to walk through the great mystery, and not be put to shame and to trust that God is on the other side of it. [2]